Vesmír a Příroda

V hlubinách temných mračen prachu a molekulárníno plynu, známých jako mlhovina Omega, se stále rodí hvězdy. Snímek pochází z Hubbleova vesmírného teleskopu, z kamery ACS, Advanced Camera for Surveys. Ukazuje jemné podrobnosti slavné „porodnice hvězd. Střed mlhoviny protkávají temná prachová vlákna, která vznikala v atmosféře chladných obrů a vtrorkách výbuchů supernov. Červené a modré barvy pocházejí ze zářícího plynu, zahřívaného radiací blízkých hmotných hvězd. Body světla jsou samotné mladé hvězdy, některé jsou jasnější než 100 Sluncí.Tmavé globule označují dokonce ještě mladší systémy, mračna plynu a prachu, která nyní kondenzují za vzniku hvězd a planet. Mlhovina Omega se nachází asi 5 000 světelných roků daleko v souhvězdí Střelce, Sagitterius, Sag. Zobrazená oblast je asi 3 000 krát větší, než je průměr naší Sluneční soustavy.

Pokud není uvedeno jinak, snímky a články v této sekci jsou vybrány a upraveny ze zdroje APOD

Zářivě reflekční měsíc Enceladus se objevil před Saturnovými prstenci, zatímco větší měsíc Titan, je na snímku v dálce. Proudy vody a páry, vycházející z jižního pólu Enceladu jsou bohaté na organické látky a kapalné uhlovodíky. Jsou to nejvíce fascinující měsíce Saturnova systému. Enceladus, jeho průměr je 504 km, se nachází ve středu snímku a Titan, průměrem 5 150 km, je vidět na pozadí prstenců. Snímek byl pořízen v optickém spektru úzkým úhlem kamery sondou Cassini, 12. března 2012 a byl pořízen ve vzdálenosti přibližně 600 000 kilimetrů od Enceladu pod úhlem 36 stupňů. Měřítko snímku je 6 kilometrů na pixel.

Text a snímek byl vybrán a upraven ze zdroje NASA.Galery

U příležitosti oslav 22. výročí Hubbleova vesmírného teleskopu na oběžné dráze, vyfotil nový, dramatický snímek o vzniku hvězd, ve známé lokalitě jižní oblohy, 30 Doradus. Tento název je také známý jako mlhovina Tarantule, jelikož její zářící vlákna se podobají pavoučím nohám. Snímek je složen ze tří teleskopů NASA – Chandra, Hubble a Spitzer. Mlhovina se nachází v sousední galaxii zvané Velké Magellanovo mračno, LMC a je jedna z největšího regionu tvořících se hvězd, v blízkosti Mléčné dráhy. Tisíce hmotných hvězd ve středu 30 Doradus jsou „ofukovány silnými hvězdnými větry“ a intenzivním zářením. Chandra, která snímá rádiové záření, detekuje plyn, který prošel zahříváním na miliony stupňů C, při výbuchu supernov. Modrá barva na tomto snímku pochází z nárazových front, jež jsou podobné zvukovým bariérám. Zelená barva pochází z HST a ukazuje světlo z masivních hvězd, které pochází z různých stádií jejich zrodu, včetně rodících se hvězd, několik tisíc roků staré, které jsou „zabalené“ do zámotků z tmavého plynu. Infračervené údaje jsou z observatoře Spitzer v červené barvě, ukazují chladnější plyn a prach a vytvářejí obří bubliny, které pocházejí z masivních hvězd ve středu 30 Doradus.

Text a snímek byl vybrán a upraven ze zdroje NASA.Galery   

Komplex centrálního vrcholku kráteru Tycho vrhá poblíž místního východu v této nádherné měsíční krajině, dlouhý a tmavý stín. Záběr pořídila 10. června 2011 družice LRO - Lunar Reconnaissance Orbiter. Ukazuje ohromující podrobnosti, po svahu rozházené balvany a rozeklané stíny, které v měří v nejvyšším rozlišení 1,5 metru na pixel. Rozervaný komplex je asi 15 kilometrů široký a vznikl při impaktu a ohromném vyzvednutí, který vytvořil tento dobře známý, paprsčitý kráter, před 100 miliony roků. Špička centrálního vrcholu dosahuje výšky 2 kilometrů nade dnem kráteru Tycho. ny ae zdroje APOD

Kromě prstenců Saturnu, je Prstencová mlhovina M57 pravděpodobně nejslavnějším prstencem na obloze. Její klasický vzhled vzniká perspektivou našeho pohledu ze Země, jelikož se díváme do středu, zhruba válcovitého mračna zářícího plynu. Na tomto spletitém snímku, složeného z pozemských snímků, ze snímku z Hubbleova vesmírného teleskopu a z úzkopásmových dat dalekohledu Subaru je vidět, jak daleko sahají rozsáhlé smyčkovité struktury. Zářící materiál této dobře prostudované planetární mlhoviny pochází z planet. Jedná o plynnou obálku vnějších vrstev odhozených umírající, kdysi Slunci podobné hvězdy ve středu mlhoviny. Intenzivní ultrafialové světlo z horké centrální hvězdy ionizuje atomy plynu. Ionizované atomy kyslíku vytvářejí charakteristickou zelenavou záři a ionizovaný vodík zase výraznou červenou emisi. Centrální prstenec M57 měří asi jeden světelný rok a nachází se asi 2 000 světelných roků daleko. Nachází se v severním souhvězdí Lyry, Lyr.   

Ve hvězdokupách vzniká mnoho hvězd. Otevřené hvězdokupy jsou poměrně mladá uskupení jasných hvězd, které vznikly společně, poblíž roviny naší galaxie Mléčné dráhy.Pěkným příkladem jsou dvě hvězdokupy, které od sebe na obloze dělí jen jeden stupeň, M46, vlevo nahoře ve vzdálenosti 5 400 světelných roků a M47 vlevo dole, jen 1600 světelných roků daleko v jižním souhvězdí Lodní zádi, Pupis, Pup. Zhruba 300 miliónů roků stará M46 obsahuje v oblasti o rozměru 30 světelných roků, několik set hvězd. Menší a volnější kupa asi 50 hvězd M47, má stáří 80 miliónů roků a prostírá se na rozloze 10. světelných rocích. Ale tento portrét „hvězdného mládí“, obsahuje také staršího vetřelce. Ta malá barvená skvna zářícího plynu v M46, je ve skutečnosti planetární mlhovina NGC 2438, závěrečná fáze života, Slunci podobné hvězdy, staré miliardy roků. Vzdálenost této mlhoviny se odhaduje jen na 3 000 světelných roků, takže jde asi o objekt v popředí, který se do pohledu na mladistvou hvězdokupu M46 pouze promítá.     

Pokud uvidíte takovou oblohu, tak fotografujte. 18. března v noci, vyfotil islandský fotograf (na snímku) oblohu, zaplněnou polární září. Potom spojil dohromady pět menších fotografií a tak vytvořil 180-ti stupňové panoráma oblohy s polární září, zachycené z ledovce Vatnajökuli. Polární záře vyvolávají energetické částice ze Slunce, které dopadají do magnetického prostředí kolem Země. Energetické částice jako jsou elektrony a protony, „prší dolů“ v blízkosti zemských pólů a dopadají do ovzduší. V molekulách zasaženého vzduchu se excitují elektrony a když se vracejí do svého základního stavu, tak emitují zelené světlo. Polární záře jsou známy mnoha tvary a barvami.  

Podívejte se na jeden z nejpodrobnějších snímků Země.Tato montáž modré zeměkoule vznikla z fotografií, pořízených přístrojem VIIRS – Visible/Infrared Imager Radiometer Suite, na palubě nové družice Suomi NPP. Ukazuje mnoho úžasných podrobností naší domovské planety. Družice byla vypuštěna v říjnu, loňského roku a minulý týden byla přejmenována po Verneru Suomi, který se všeobecně považuje za otce družicové meteorologie. Tento snímek vznikl z dat, zachycených v průběhu čtyř oběhů družice tento měsíc. Na obrazu ve verzi s vysokým rozlišením, je zvláště patrno mnoho útvarů v Severní Americe a na západní polokouli. Již dříve bylo vytvořeno několik jiných snímků modrých zeměkoulí, některé dokonce s ještě vyšším rozlišením.    

Na západní obloze za soumraku nyní září brilantní Venuše. Tato planeta je vidět jako výrazná Večernice a je zajímavým nebeským tělesem pro příležitostné pozorovatele. Ovšem v dalekohledu nabízí planeta spíše méně uspokojivý pohled. Je zahalena do odrazivých mračen, které se v okuláru sice jeví jasné, ale bez jakýchkoliv útvarů. Přesto při pečlivém zachycení obrazu přes sérii barevných filtrů, tak jak byly použity na tomto kompozitním snímku, se mohou objevit jemné vzory mračen. Snímky pocházejí z videokamery a byly zachyceny počátkem minulého měsíce, ze zahradní pozorovatelny v Manchesteru, ve státě New Hampshire v USA. Snímky byly pořizovány přes blízký ultrafialový, zelený a blízký infračervený filtr, vlevo a přes červený, zelený a modrý filtr, přičemž Venuše stála vysoko nad západním obzorem, přes západem Slunce. Venuše je nejlépe vidět za 7 let. Ta nakonec skončí přechodem přes sluneční kotouč, který nastane 5/6 června.