Vesmír a Příroda

Jenom nevím, jak mám začít, jsem ještě moc malý, tak snad narozením ne ?

Narodil jsem se v jedné šlechtitelské stanici na severu Čech. Je to stanice naší Danči. Jsem z plemene US Teddy, solid aguti sable (nestandartní srříbrná) a bílá. Jmenuji se Luis, moji rodiče mají šlechtický původ. Taťka se jmenuje Robert vom Winselsgarten a moje mamka Fanynka z Aldringenu. Na svět jsme přišli čtyři sourozenci, tři bráškové a jedna sestřička. Všichni máme přídomek z Aldringenu, asi po mamince. Jestli Vás to bude zajímat, rod Alringenů pochází z velmi starého šlechtického česko rakouského rodu, lotrinského původu. Do Čech se dostali během třicetileté války. Hrabě Johann z Aldringenu získal za věrné služby panství Teplice.

                       Narodili jsme se 23.září 2008                            Taťka Robert vom Winselsgarten  Mamka Fanynka z Aldringenu

Já a mojí sourozenci 

Po narození jsme vážili mezi 70 - 75 gramy. Měli jsme se u mamky dobře, pili jsme mateřské mléko a pomalu jsme přibývali na váze.

 Tak pomalu ubíhaly první dny našeho života, nedělali jsme nic, jenom sáli od maminky mléko a spali.

Tento příběh bude na pokračování a bude na webu - www.astroapriroda.websnadno.cz . Budete-li si chtít přečíst další kapitoly, napište si prosím tuto adresu. Děkuji všem, kdo o mě budou číst a koho nebudu nudit.  

1. týden života

Dnes je to týden, co jsem na světě. Jsem společně s Leonem, Lindou a Lancelotem. Někdy se k sobě stulíme a hřejeme jeden druhého, ne, že by nám bylo zima, to jen tak, lidé by řekli z lásky. Také se občas škádlíme. Mamča nás potom rozsoudí tlapkou a zase jsme na chvíli hodní. Za ten týden jsem poznal, jak je na světě krásně. Co nám schází : máme jídlo, můžeme spát jak dlouho chceme. Taky si hrajeme, pošťuchujeme se, ale jen do té doby, než zakročí mamka, na chvilku dáme pokoj. Naše chovatelka paní Danča se o nás pečlivě stará, pravidelně nám vyměňuje podestýlku. To je potom vůně, honíme se a skáčeme jako malí blázni. Zkrátka máme všichni radost a užíváme si život plnými doušky.

První měsíc

Je čtvrtek, máme první oslavu, je nám jeden měsíc. Jídlo už dostáváme od naší Danči, dnes bylo slavnostní, takový rozmarný talíř. Byla tam mrkvička, kousek zelného listu, salátová okurka a tak podobně. Bylo také vážení a já už mám 390 gramů. Zaslechl jsem,  že se mám stěhovat, ale vůbec tomu nerozumím, proč a kam se mám stěhovat a ještě od maminky ? Prý si mě zamluvila jedna rodina, která měla stříbrného Rodnyho a já bych měl být jako za něho. Jsou to prý moc milí lidé a měl bych se u nich tak jako tady doma. To bych už neviděl ani brášky ani Lindu, vůbec si to neumím představit. Leona si prý také někdo zamluvil. Třeba to budou opravdu hodní lidé jako naše Danča, kdo ví.

Stěhování do nové rodiny

Tak už je to tady, dnes si pro mě mají přijet noví majitelé a já s nimi pojedu do svého nového domova. Od rána mám divný pocit, lidi tomu říkají nervozita. Jako by mi něco scházelo, ale nevím co. Co si počnu bez Lindy a brášků, nebude se mi stýskat ? Naše Danča asi poznala, jak na tom jsem, vzala mě do náručí a chlácholila, drbala za ušima (to mám nejraději) a říkala : "vůbec se nemusíš bát, všechno bude v pořádku, budeš se tam mít jako u nás doma ". Je jako moje druhá maminka, věřím jí, už se tolik nebojím, jsem klidnější.

"Už jsou tady", řekla Danča, pustila mě mezi sourozence a šla přivítat moji  novou rodinu. Přijela nová paní a s ní malý člověk. Bude to asi její dítě, jako má Danča, tenhle je větší. Naposled jsem strčil hlavičkou do Lindy, Lancelota a Leona, čumáčkama jsme se naposledy "pozdravili" a už jsem se vznášel v Dančině dlani, která mě podala té nové paní. Zavětřil jsem nosem, ucítil neznámý pach, byla to uklidňující dlaň, za chvilku jsem se cítil skoro v bezpečí. Mezitím mě paní pohladila po hlavě a hřbetě, mluvila na mě jménem. Také mi ukazovala takovou klec, říkala jí přepravka, do té mě pak dají, až půjdeme do nového domova. Už jsem se tolik nebál a věřil jsem tomu, co říkala Danča o té nové paní.

Ještě chvíli si obě povídali, Danča říkala paní, co mám nejraději. Tak to byla ona, co měla morče Rodnyho a já bych ho měl asi nahradit. Víte, že jsem se docela těšil na nové lidi a hlavně, kde budu bydlet a v čem. Paní budu asi říkat velká máma, ale ještě nevím. Potom mě dala do rukou malého člověka. Taky mě hladil za ušima,  mluvil na mě. Líbilo se mi u něho, seznámil jsem se už se dvěma členy nové rodiny.

Zaslechl jsem, jak nová paní říká, že už půjdou na vlak. Nevěděl jsem, co to znamená, tak jsem se trošku schoulil do sebe a čekal, co se bude dít. Naše Danča se se mnou naposledy rozloučila a já viděl, jak mě dávají do přepravky. Byla vystlaná teplou dekou, do které mě tak trochu zabalili. Tiše jsem ležel. Potom na mě paní dala ještě jednu slabší deku a celou přepravku dali do velké tašky. To už jsem věděl, že svojí rodinu nikdy neuvidím. Trochu mi bylo smutno, ale na druhou stranu jsem byl zvědavý na nový domov a jak dlouho tam půjdeme.

V té tašce jsem neviděl vůbec nic, jen takové pološero. Najednou se všechno odkrylo, velká máma si mě vzala na klín a hladila mě po hřbetě. Z čeho jsem ale měl strach bylo to, v čem oni seděli, každou chvíli to cuklo, pak zase cuklo a byl tam taky rachot, který jsem nikdy neslyšel. Muselo být na mě vidět, že jsem ze všeho vyplašený. Ten malý člověk mě vzal do náručí a vysvětloval, že jedeme ve vlaku, ten že brzdí a zase se rozjíždí, a že za chvíli budeme doma. Co je vlak, jsem stejně nevěděl, nezbylo mi nic jiného, než mu věřit. Taky mi dal kousek mrkve, kterou jsem s chutí chroupal a tak ubylo trochu času, který mě dělil od nového pelíšku. Najednou mě dali zase do tašky, ta se zvedla a začala se pohupovat. To jsme se asi blížili k jejich domovu.

V novém domově

V mém novém domově a vlastně v nové rodině na mě čekal velký pán, vzal mě z přepravky, trochu se se mnou pomazlil a dal mě do pelíšku. To bylo něco, opět jsem ucítil vůni pilin a hned jsem se v nich musel proskočit. Co mě překvapilo, že jsem nebyl v kleci, ale když jsem se otočil, viděl jsem do všech stran. Chtěl jsem se rozběhnout, ale narazil jsem do něčeho tvrdého a studeného. Pán mě vzal do ruky a řekl, že mám domeček ze skla. Sklo je průhledné a můžu koukat, na kterou stranu chci. Hned jsem se tam zabydlel, měl jsem tam i misku s vodou a co bylo hlavní, seno, do kterého jsem se hned pustil. Pak jsem si sedl do kouta a pozoroval okolí. Viděl jsem vlastně celou místnost. Malý člověk tomu velkému říkal tati, třeba mu taky tak budu říkat, kdo ví. Začalo se mi v mém novém domečku líbit, vzpomněl jsem si, jak naše Danča říkala, vše bude dobré, abych se nebál. Já ji uvěřil, měla pravdu, teď to vím, určitě se tady budu mít dobře.

Večer, když šli ostatní spát, posadil si mě velký táta na klín a zeptal se mě, jestli by nemohl napsat příběh o mém životě u nich doma, že to budu vyprávěl já a on by to psal. Strčil jsem hlavou do jeho dlaně na znamení, že jsem pro a tak se vlastně začal psát můj příběh, který právě čtete všichni, co máte rádi příběhy o životě morčátek a jejich chovatelích. Musím říci, že jsem se dostal do dobré rodiny a lepší jsem si nemohl přát.Mají mě tu všichni rádi a dali by mě první poslední jen abych se tu cítil jako u naší Danči. Tak jsem strávil první den bez naší rodiny, bez sourozenců, mámy a táty a jako náhradu jsem našel příjemné lidi, kteří mě mají rádi a já budu jako jejich člen rodiny.

Všední život

Pomalu ubíhal den za dnem a Míša - tak se jmenuje malý člověk, mi dnes řekl, že mi zítra budou dva měsíce, budu se vážit a také fotit. Nejprve mě velká máma zvážila na kuchyňské váze a věřte nebo ne, vážil jsem 660 gramů. Potom přede mě velký táta dal takovou malou stříbrnou krabičku, chvilku ji otáčel přede mnou, pak to v ní cvaklo a moje fotka byla hotová. Můžete se na mě podívat, jaký jsem již krasavec, říká velký táta.

  Míša mi udělal ozdobný talířek, byly na něm všechny dobroty, které jsem měl nejraději : kolečka okurky, mrkvičku, ta mě moc nejede,  kousky zelného salátu a vedle toho voňavé seno. To byla bašta. Musím Vám říci, že jídla mám každý den dost, jenom dneska to bylo takové slavnostnější.

 

Nový kamarád

Byl pátek a Alča (tak se jmenuje velká máma) s Míšou měli někam naspěch. Viděl jsem, jak má v ruce tu přepravku, ve které mě přivezli, dávala ji do tašky a pak odešli. Za chvíli přišel Olda (tak zase říkali velkému tátovi) a řekl mi, že oba jeli k naší Danče, aby mi přivezli kamaráda, bratrance Karmílka, že mě bude veseleji. Nejdříve jsem tomu nechtěl věřit, ale když to řekl on, neměl jsem důvod mu nevěřit. tak přece jen tu nebudu sám, budeme dva z naší rodiny. Těšil jsem se na to, až ho Alča vpustí ke mě, musím však počkat do odpoledne, bude to dlouhé čekání.

Konečně jsem se dočkal, slyšel jsem, jak se otevřely dveře a první přišel Míša a za ním Alča a nesla tašku. Vytáhla z ní přepravku a v ní bylo něco tmavého. Přinesla ji k mému domečku, otevřela ji, vyndala Karmílka, dala ho ke mě a čekala, co budeme dělat. Přiběhl jsem k němu, hlavičkou jsem ho pozdravil a on mě taky. Alča čekala, že se třeba budeme prát, ale nic takového se nestalo. Chovali jsme se k sobě jako dobří kamarádi a jen ´tak jsme spolu laškovali. Potom přišel Olda, Alča mu o nás říkala a on byl spokojen. Říkala mu také, aby večer napsal naší Danče, jestli se snášíme a tak. Chvilku nás pozoroval, a když zjistil, že jsme fakt kamarádi, věděl, že nám to asi zůstane napořád. Večer pak sedl k počítači a napsal zprávu Danče, jak se k sobě máme, že se máme rádi a tak. Chtěl jsem mu připomenout, aby Danču ode mě pozdravoval, on mě ale předešel a řekl mi že ji bude pozdravovat. Na to jsem asi třikrát slabě písknul, jako že souhlasím. Přál jsem si, aby si na mě Danča  někdy vzpomněla. On jakoby to nějak vytušil, řekl, že na mě Danča myslí, protože jí každý týden posílá zprávu, jak se mám, jak rostu a posílá jí také moje nové snímky.

Večer, když jsme oba měli plná bříška, leželi jsme vedle sebe, vyprávěl jsem Karmílkovi, jakou máme rodinu, jak jsou na mě hodní a jak nás oba budou mít rádi. Taky jsem mu řekl, že jsme se do lepší rodiny nemohli dostat. Karmílek zase povídal, jaké je to u naší Danči od té doby, co u nich nejsem, Lancelot už je taky v nové rodině, že se mají narodit nová morčátka. Měli se narodit již před týdnem, ale nějak se to opozdilo a tak Danča čeká na maličké každým dnem.

Opět byla neděle. Pro mě to znamenalo, že mě Alča bude vážit a Olda mi udělá novou fotku, kterou pak pošle Danče, aby věděla, jak se mám dobře. Dnes bude muset zvážit i Karmílka a taky ho vyfotit, když jsme teď dva. Teď mě něco napadlo, co kdybych, až bude Olda Danče psát, jak se máme, poslal jí pac a pusu na čumáček, bude vědět, jak na ní myslím. Olda má počítač vedle našeho domečku, a když jí píše, vždycky mi to řekne. Teď zrovna píše jí, tak to zkusím, třeba čte můj příběh. "Ahoj Dančo, měla jsi pravdu, je to hodná rodina, do lepší jsme se nemohli dostat. Máme s Karmílkem všechno, nic nám neschází, myslíme na Tebe oba dva. Vím, že na nás taky myslíš a za to Ti děkujeme. Koukni se na nové obrázky, které Ti Olda určitě pošle, aspoň to před chvílí říkal. Měj se krásně a někdy si na nás vzpomeň, stejně jako my na Tebe. Pozdravuj naší rodinu a mějte se všichni fajn".

 

S bratrancem Karmílkem

Také nám dnes Alča vyčistila domeček, vystlala nám to novými pilinami, krásně to voní dřevem. Byli jsme také dnes na první obchůzce po obýváku, za účasti Míši, který nás hlídal, abychom nezaběhli tam, kam nemáme. Za chvíli nás to přestalo bavit, tak jsme oba slabě pískli, Míša nás vzal každého do jedné ruky a dal nás do voňavého domečku. Trochu jsme skotačili v nových pilinách, pak ale přišla Alča s okurkou. To je nejlepší bašta, jakou můžeme mít a hned bylo po skotačení. Oba jsme se pustili do pochoutky, nic jiného nás v tu chvíli nezajímalo.

Alča nás potom zvážila. Nejdříve mě, vážil jsem 715 gramů. Pak přišel na řadu Karmílek a ten měl 490 gramů. Potom jsme oba odpočívali a povídali si po našem, takové ty morčecí věci.

Jsem moc rád, že je tu se mnou Karmílek. Přes týden dopoledne jsou s námi jen Olda s Alčou, ale i oni, buď jeden nebo oba dva, jdou někdy do města a to jsem potom tady sám a je mi smutno. Je tu takové ticho, nikoho neslyším. Není to však na dlouho, za chvíli přijdou a tak mám zase své kamarády. Teď je to ale něco jiného, když tu velcí nebudou, můžu si povídat s Karmílkem. Můžeme se honit, skotačit a dělat různé morčecí skopičiny. Vedle nás mají domeček potkánci, bydlí ve velké kleci. Před chvílí jsme je pozorovali, taky spolu dovádějí a někdy se dokonce i perou. To je potom rachot a jak u toho pištěj. Nad nimi mají své obydlí malé myšky, jsou celé bílé. Domeček mají taky ze skla, jako my. Uvnitř je kolotoč a věřte nebo ne, někdy se v něm točí i čtyři myšky a jak rychle. Teď zrovna je s Karmílkem pozorujeme, v kolotoči jsou tři myšky a jak rychle se točí. "Vidíš, my by jsme museli mít velký kolotoč, aby se tam vešel aspoň jeden z nás". "Ba ne Luisíku, určitě by se mi z toho motala hlava. Buď rád, že ho tu nemáme", řekl mi Karmílek.

 "Karmílku, máš chuť na okurku" ? "Mám, ale jak to chceš udělat, aby jsme ji dostali". "Někdo z nás musí nahlas písknout a uvidíš". "Tak to schválně zkus". "Neboj, mám to vyzkoušené, dávej pozor". Začal jsem zvolna pískat a tón jsem zvyšoval. K domečku přišla Alča a ptala se : "co je kluci, že Vy chcete okurku" ? "Vidíš, funguje to". Za chvilku nám každému přinesla kolečko naší pochoutky. "Měl jsi pravdu Luisíku". "Nesmíme to ale dělat každou chvilku, ne, že by nám ji nepřinesla, nesmíme však zneužívat její dobroty".

"Co asi dělají u nás doma", zeptal se mě večer Karmílek. "Mají se tam dobře, jako my tady". "Budeš mít asi pravdu". Tak jsme oba zavzpomínali na domov naší Danči a srovnávali to s naší Alčou, Oldou a Míšou. Zjistili jsme, že Alča a Danča jsou obě dobré chovatelky.

Než jsme usnuli, slyšeli jsme, jak cvaká klávesnice, Olda píše kousek vyprávění, které jsem mu před chvilkou dovyprávěl. "Víš co Karmílku, budeme se v tom vyprávění Oldovi střídat, jednou Ty a jednou já". "Souhlasím s Tebou". Když bylo ticho a Olda šel taky spát, chvilku jsme si povídali a těšili se na to, jak si užijeme příští náš společný život.

Bráškové jdou do světa   

Tak nám nastaly další dny života ve dvou. Pomalu si na to zvykáme, spolu jíme, dovádíme a tak. Víte, je to sice jenom pár dní, ale bydlení bez Karmílka si už nedovedu vůbec představit. Jsme oba sehraní, máme se oba moc rádi. Jak jsme dopoledne odpočívali vedle sebe, vzpomněl jsem si na naší rodinu, co asi dělají Lancelot, Leon a Linda. Jestli zůstali doma nebo jsou taky v nových rodinách. Řekl jsem to Karmílkovi a zeptal se ho, jak bychom to zjistili. "Mám nápad", řekl Karmílek, "zkusíme se zeptat Oldy, jestli by se to ndalo nějak zjistit, zajímalo by mě, jak dopadli i moje sestřičky, Klaudie a Karamelka".

Odpoledne, když Olda usedl vedle nás a slyšeli jsme klapat klávesnici, jemně jsem písknul, aby si mě všimnul. On hned poznal, že budu asi něco chtít a tak si mě vzal na klín. "Určitě mi chceš  něco říci, jsem tady od toho, tak se ptej". "Já i Karmílek by jsme chtěli vědět, co se stalo s našimi sourozenci, jestli jsou ještě u Danči nebo si je vzali noví majitelé jako nás". "Víte co kluci, Podívám se Danče na stránky, tam by to mělo být, jestli někdo odešel a kam. Tak chvilku vydržte", řekl, vrátil mě zpátky do pelíšku a ještě nám přinesl každému kousek okurky. Panečku, to byla pochoutka, ví jak nám udělat radost. Potom se pustil do hledání naších sourozenců.

Nevím, jak dlouho mu to trvalo, ale najednou řekl : "už to mám, našel jsem to,. Luisíku, nejdříve začnu s Tebou, nejblíže Vaší Danči bydlí Leon, toho si vzala rodina z Krupky, vzali si ho druhý den po Tvém odjezdu. Lindu si odvezla rodina do Prahy a sice dva dny po Leonově odchodu. Nejdále se dostal Lancelot, ten je až na Moravě, v Přerově. Je to pěkná dálka autem, asi tři hodiny.  

 Karmílku, teď Tvoje sestřičky. Klaudii si odvezli do Prahy, šest dní po Tvém odchodu. A Karamelka, ta je zatím doma u Danči a čeká, kdo si ji vezme". "Tak vidíš Luisíku, skoro všichni jsme dostali nové rodiny. Nebuď z toho smutný, určitě se mají jako my, jak znám Danču, do špatných rukou by nikoho z nás nedala". "To máš pravdu". Uvědomil jsem si, že se již nikdy neuvidíme. Tím víc jsem rád, že se Karmílek ke mě přistěhoval. Večer, když byla tma, oba jsme si řekli, pokud to půjde, budeme vzpomínat jak na Danču, tak na bratříčky a sestřičky.  

Na návštěvě

Už víme, co je ráno, kdy u nás obědvají a kdy je večer. Když přijde Míša ze školy (chodí tam každý den, mimo soboty a neděle, aby se něčemu naučil), to je odpoledne. Dnes, když nám vyměnil vodu řekl, že prý půjdeme s ním a Alčou na návštěvu k její kamarádce Ireně. Měl jsem strach, aby nebyla venku zima, mohli bychom nachladnout. Míša říkal, že je tam docela pěkně, a když budeme mít v přepravce teplou deku, nic se nám nestane.

Na návštěvu jsme jeli autobusem a tramvají. Z cesty jsme nic neviděli, v přepravce bylo takové šero, jako když jsem jel vlakem. Za nějakou chvíli jsme se octli u Alči a Míši na klíně. Vedle seděla paní, co jí Alča říkala Irena. Na chvíli si nás oba půjčila, hladila nás na hřbetě a za ušima. Nejdříve jsem se bál, ale když mi říkala jménem, byl jsem rád. Irena měla doma zvíře, které říkala Máša, byla to kočka, taková mourovatá. Začala mě a Karmílka očichávat. Měli jsme strach, aby se nám nic nestalo, aby nás třeba nekousla a tak. Ale všechno bylo jinak, Máša o nás po chvíli ztratila zájem a odběhla do svého pelíšku. "Karmílku, nemáme tu pelíšek, co když bude muset někdo z nás čůrat, co budeme dělat"? Asi už budu muset, tak jsem několikrát písknul. Alča už věděla, co to znamená, řekla to Ireně, ta nám dala do krabice písek, nebyly to piliny. Byl jsem rád za to, alespoň jsem nikde neudělal loužičku.

Alča s Irenou měli kafe (na návštěvách se to dělá) a Míša nás hlídal. "Bratránku, co myslíš, nedal by jsi si taky něco dobrého" ? "Tak já zkusím písknout jako doma". "Ireno, nemáš kousek okurky", zeptala se Alča. "Nemám, dám jim jablko", řekla a dala nám každému pár kousků. Bylo to zase něco jiného a hlavně, bylo to dobré, to jsme u Alči ještě neměli. Jak jsme si pochutnali. Když Alča viděla, jak nám chutná, řekla, že nám tím obohatí jídelníček. Tak jsme vlastně získali další pochoutku.

Najednou jsme se ocitli zase v přepravce, bylo to znamení, že jedeme domů. Jak jsem se těšil na pelíšek, na voňavé piliny a skotačení s Karmílkem. Alča nás pořádně zabalila do deky, přepravku dala jí do tašky a jeli jsme. Docela jsme se těšili na pelíšek. U Ireny to nebylo špatné, ale zjistili jsme, že doma je doma.

Potkánek Pája

Vedle našeho pelíšku bydlí v kleci potkánek Pája. Má černou hlavičku, černý pruh na hřbetě, jinak je celý bílý. Má domeček sám pro sebe. Občas ho Alča nebo Míša pustí, aby se proběhnul. Koukal jsem s Luisíkem na něho a najednou stál Pája u našeho domečku a jen se díval. Chvilku jsme na sebe jen tak koukali a já se ho zeptal, odkud přišel. "Mě našli v tramvaji, v krabičce, najednou jsem byl tady. Bydlím tu dlouho a co Vy, odkud jste" ? "My jsme morčata s rodokmenem, já jsem Karmílek a on se jmenuje Luis a jak se jmenuješ Ty" ? "Mě dali jméno Pája, víte co kluci, když mě zase příště pustí, přijdu k Vám a popovídáme si, ano" ? "No jasně, přijď zas někdy". A tak jsme měli nového kamaráda, Páju. Ještě nějakou dobu pobíhal Pája po obýváku, až ho Míša vrátil do jeho domečku. Oba jsme na rozloučenou dvakrát pískli, Pája taky a pak jsme se na sebe dívali každý ze svého pelíšku.

Předvánoční shon

Dnes dopoledne jsme s Karmílkem skotačili v nových pilinách. Já někdy skáču do výšky. Chvíli jsme se honili a pak jsem najednou nasál čumáčkem úplně neznámou vůni, byla to příjemná vůně. Míša mi řekl, že máma, jako Alča peče cukroví. Jsou to takové svátky, kdy si lidé dávají různé pozornosti a mají se moc rádi. "Slyšel jsi Karmílku, třeba taky něco dostaneme.

Míša se ptal mámy, jestli nám může dát piškot. Nevěděli jsme, co to je. Alča kývla, že může. Podal nám takové dva žluté kousky. Kousíček jsem ukousnul, bylo to sladké. "Jaké to je", ptal se Karmílek. "Je to dobré, ochutnej", řekl jsem. Dostali jsme novou pochoutku.

Na odpoledne jsme se oba moc těšili. Mohli jsme si chvíli běhat po obýváku, Míša nás hlídal, aby jsme nešli pod stolek, kde měli počítač, bylo tak hodně hadiček. Míša nám řekl, že to jsou kabely, se kterými je ten počítač. propojen. Ne, že by nám to ublížilo, ale mohli bychom se do toho zamotat. Pak přišla naše chvíle. Nastalo vážení a focení do alba jak říká Olda. Alča přinesla váhu. Nejdříve vážila mě, měl jsem 790 gramů, potom Karmílek, ten vážil 540 gramů.   

 Když jsme měli běhání dostatek, Míša nás dal jednoho po druhém do pelíšku. Navíc jsme dostali okurku, tu mám nejraději. Dal nám taky ještě kousek mrkvičky, přiznám se, že mi moc nejede, ale sním ji taky.

Večer, když byla v obýváku tma a Olda ťukal do klávesnice, jemně jsem písknul. Zeptal se mě, jestli něco nepotřebuji. "Psal jsi naší Danče, a co nové fotky" ? "Neboj, nezapomněl jsem na ní, snímky jsem také poslal, uvidíte, jakmile bude mít čas, odepíše a já Vám to pak řeknu". Pak ještě něco psal. Bylo možná před půlnocí, Olda vypnul počítač, chvilku nás hladil, řekl nám dobrou noc (lidé si tak říkají, když jdou spát) a šel si lehnout. S Karmílkem jsme se chvilku trkali hlavami a pak jsme usnuli vedle sebe.

Noční záhada

Byla ještě tma, když nás oba probudil pískot u potkanů. Mají vedle nás svůj domeček, takovou velkou klec, bydlí v ní pět větších samců. Kvůli něčemu se poprali. Byl to takový rachot, jen se divím, že se nevzbudila ani Alča ani Olda. Vždyť byl klid a najednou rámus. Ptal jsem se Pišty, je celý bílý, jestli neví, o co šlo. Představte si ani on to nevěděl. S Karmílkem jsme to ještě probírali, na nic jsme však nepřišli. Potkani se uklidnili a my jsme za chvíli byli v říši snů.

Ráno se Karmílek ptal potkanů, co to bylo v noci za rámus. Nejdříve na sebe koukali a pak Ferda řekl, že o nic nešlo. Něco se mu prý zdálo, ohnal se tlapkou okolo sebe, náhodou strčil do Jerryho a strkanice byla na světě. "Tak vidíš Luisi", řekl mi Karmílek, "noční záhada je vyřešena". Teď jsem jen doufal, že to nebude každou noc.

Nešťastná nehoda

Jednoho dne Alča nám nesla okurku a Karmílek si všiml, že má bílou dlaň. Něco se jí asi stalo, chtěli jsme to vědět, ale jak ? Odpoledne Míša pustil Páju, aby se proběhnul. Přišel k našemu domečku a chtěl se s námi bavit, jak nám slíbil. "Nevíš, co má Alča s rukou", zeptal jsem se ho. Nějak smutně se na nás podíval a pak řekl, že za to může on. "Jak tomu mám rozumět", řekl jsem. "Víte kluci, Včera mi dávala piškot, najednou jsem se něčeho lekl a přitom jsem ji kousnul do ruky, jen jsem ji trochu stisknul, je mi to moc líto, že se to stalo". Alču jsme litovali, co jí potkalo a shodli jsme se, že za to Pája nemůže. Ráno prý byla u doktora, dal jí na to nějaké prášky. Možná se budete divit, že rozumíme řeči potkanů, ale když si chceme něco říci, umíme se domluvit se všemi zvířátky. Můžeme mluvit s kočkami, psy a tak dále.

Byla již skoro tma, když se vrátila Alča s Míšou z nákupu. "Přivítáme ji", řekl Karmílem a začal slabě pískat. Já se k němu pomalu přidával. "Copak medvídci, chtěli  by jste něco dobrého", řekla Alča. "Před chvílí jsem jim dával okurku a kousek jablka", říkal zase Olda. Alča ovšem nevěděla, že ji chceme jenom pozdravit. Za malou chvíli přišla k domečku a dávala nám po listu čínského zelí. To byla pochoutka. Dávala ho také potkánkům a bílým myškám. Mají jich hodně, když jsem se jednou ptal Oldy, říkal, že asi kolem padesáti. Každý večer jim Míša dává krmení, zabere mu to pěknou chvilku, než všechny obslouží, nám taky dává. Zkrátka, než Alča obešla všechny potkánky, měli jsme svůj díl snědený a Karmílek trochu písknul, jestli nám nedá ještě kousek. "Koukám, že Vám chutná", povídala Alča a dala nám každému ještě po jednom listu jako přídavek. Měli jsme to jako předkrm před večeří, na kterou bylo ještě dost času.

Dnes dopoledne nám Alča opět čistila domeček. Abychom se trochu proběhli, pustila nás po obýváku. "Luisi, našel jsem nějaký papír, pojď, trochu ho okoušeme", řekl mi Karmílek. Tak jsme ho okousávali každý z jedné strany. Když už byl dost otrhaný od našich zoubků, přiběhl Míša, papír nám vzal a začal nadávat. Oba jsme nechápali, co se vlastně děje. Alča nám to vysvětlila, Míša nechal na koberci jízdní řád, který si udělal pro svojí hru, neuklidil si ho a my jsme jej okousali. "Máš si svoje věci uklízet, kluci za to nemohou", řekla Alča. Nemohli jsme vědět, že je to Míšův papír, byli jsme v tom nevině.

Na odpoledne jsem se docela těšil proto, že byla neděle, Alča nás bude vážit a Olda nám bude dělat obrázky pro Danču, které ji k večeru pošle s dopisem, jak se máme, kolik jsme zase přibrali. Tentokrát jsme se vážili v kuchyni. Když mi Alča řekla, kolik vážím, nechtěl jsem tomu ani věřit. Představte si, 850 gramů a to jím jenom zeleninu a nějaká zrníčka. Karmílek, ten váží 590 gramů. Jak říkám, oba jíme střídmě. Olda tomu nechtěl věřit, ale váha nelže. Chvíli jsme potom dováděli v obýváku na gauči, pošťuchovali jsme se a Míša dával pozor, aby jsme nespadli na podlahu. Dostali jsme chuť na něco dobrého a Karmílek písknul trochu nahlas. "Tady chce někdo okurku nebo kousek jablíčka", řekla Alča. Míša nás dal do pelíšku a přinesl kolečko okurky.

"Co myslíš Luisíku", zeptal se Karmílek, "bude zase večer Olda psát Danče" ? "Určitě", řekl jsem a třeba ten dopis napsal. Myslím, že jsme si tenhle týden užili. Olda mi před chvilkou řekl, že příští týden o nás napíše dvakrát. Tak jsem zvědav, věříme mu.

Nejkrásnější dny v roce

Dnes ráno nám Míša říkal, že za pár dní budou nejkrásnější dny v roce. Ani já ani Karmílek jsme nevěděli, co to znamená. On nám vysvětlil, že to jsou dny, kde si lidé dávají dárky a mají se rádi, jsou na sebe hodní a tak. Má to být za týden. Karmílek se ho zeptal, jestli by jsme i my nemohli dostat nějakou pozornost, když jsme byli hodní celý ten čtvrt roku, co jsme v nové rodině. Řekl, že ano. "Určitě to bude něco k jídlu, uvidíš", řekl mi Karmílek.

Jelikož byla neděle odpoledne, těšili jsme se na to, až budeme mít novou podestýlku. Dnes nás Alča vážit nebude, protože za tři dny nám oběma budou tři měsíce, tak bude vážit ve středu a budeme mít k tomu nové obrázky, aby Danča věděla, kolik jsme přibrali, jak vypadáme. Byli jsme opět na průzkumu po obýváku, jak říkají místnosti, kde lidé bývají po většinu dne. Zastavili jsme se u domečku, kde bydlí Pája. "Ahoj Pájo", pozdravil jsem kamaráda potkánka Páju. "Víš, že lidé budou slavit nejkrásnější dny" ?" "Nevím ani, co to je, nikdy jsem to neslyšel". Vysvětlil jsem mu, co to znamená. "Víš co, zeptej se Míši, jestli nám potkánkům taky něco dají". "To víš, že se zeptám".

Za dva dny se stalo něco, co jsme oba nechápali. Domeček s Pištou a potkaníma klukama, který byl vedle nás, najednou odstěhovali. Nejprve jsem si myslel, že taky půjdou někam do jiné rodiny jako my. Pája mi ale řekl, potkánci se stěhují jenom, když jim jsou tři měsíce. Ty ostatní si Alča nechává napořád. Najednou začal Míša nosit do obýváku nějaké krabice a říkal, že jsou v nich ozdoby. "Na co ozdoby", zeptal jsem se ho. jen mi odpověděl ,"nech se překvapit". Asi po půl hodině přinesl Olda s Alčou něco vysokého a zeleného a postavili to před náš domeček. Míša mi vysvětlil, že je to stromek, na něm budou skleněné malované ozdoby a taky malé barevné žárovičky, které budou svítit. Byli jsme na to moc zvědaví.

Asi za dvě hodiny byl stromek ozdoben v celé své kráse. A představte si, Alča ten stromek postavila hned vedle našeho skleněného domečku. Pak ho na zkoušku rosvítila, to byla nádhera. "Vidíš Karmílku, jaké mají lidé hezké zvyky ", řekl jsem. Večer, když nám Míša měnil vodu, říkal, že si lidé dávají pod ten stromek balíčky, které si přejí.

Štědrý den

Je středa, 24. prosince a podle Míši je dnes ten den, kdy si lidé večer nadělují takové balíčky. Oba jsme byli zvědaví, čím obdarují nás. Dopoledne nás Alča vážila. Já již mám 900 gramů a Karmílek 640 gramů. Alča říká, že já jsem stavěný trochu jinak než Karmílek, proto mám větší váhu. Byl jsem již od narození poněkud větší než bráškové a sestřička.

Večer nás čekala nádherné překvapení. Míša nám udělal krásný talíř. Měli jsme na něm vše, co jsme měli rádi : mrkvičku, okurku, kousek jablíčka a pár kousků mandarinky. Mohli jsme si vybrat, co sníme nejdříve, co nám bude nejlépe chutnat. Já jsem si vybral kousek mandarinky a Karmílek taky. Po večeři si nás vzal Míša na klín na gauč. Oba dva jsme tam trochu skotačili, honili se a pískali, jen tak pro radost.  

Ještě chvili jsme se kočkovali a potom jsme se ocitli v domečku. Bylo asi hodně hodin, Alča s Míšou si šli do ložnice číst (to je místnost, kde lidé spí) a Olda ještě chvíli seděl u počítače a posílal pár obrázků, co jim říká přání k Novému roku. Danča Oldovi taky poslala takový obrázek, byly na něm její morčátka. Potom nám říkal, že zítra napíše Danče nové zprávy o nás a pošle nové snímky. Ještě chvilku na nás mluvil, pak nás pohladil, popřál dobrou šrtědrovečerní noc a šel spát. Karmílek a já jsme si řekli, že dnešní den byl pro nás sváteční, hlavně večer, krásně jsme si ho užili.

Konec roku

Blížil se poslední den v roce, lidé mu říkají Silvestr, těší se hlavně na večer. Míša nám řekl, že se baví do půlnoci, poslouchají hudbu buď doma nebo v restauracích (jsou to místnosti, kde je více lidí a všichni se baví společně). Když je půlnoc, připijí si takovým šumivým vínem, a pak oslavují Nový rok tím, že vypouštějí do výšky barevné ohňostroje, petardy (ty zase dělají velký rámus), někteří slaví až do rána.

Naše rodinka slavila Silvestra doma. Večer nám Míša udělal slavnostní večeři, kde jsme měli všechny pochoutky, co máme rádi. Oni sami měli k večeři chlebíčky. Jsou to takové malé krajíčky, na kterých je salám, pomazánka, kousek vajíčka, kousek rajčátka, kyselá okurka a tak. Alča nám dala kousek rajčátka, jestli nám bude chutnat. No, sladké jako mandarinka to nebylo, bylo to docela dobré, šťavnaté, takže jsme to  snědli. Na půlnoc měli taky připravené to šumivé víno, říkali mu šampus. Míša, protože ještě nesmí alkohol, měl taky šampus, ale dětský, jahodový. Společně poslouchali hezké písničky a se dívali na televizi.

Pár minut před půlnocí Alča připravila skleničky na ten šampus, Olda potom obě láhve opatrně otevřel a všem nalil. V televizi hodiny odbily půlnoc a všichni tři si připili na šťastný Nový rok, aby se měli všichni rádi a přáli si všechno nejlepší. Nám samozřejmě taky, vím, že nás mají všichni rádi. "Co myslíš Luisíku, jak asi slaví naše Danča a všichni u nich doma", zeptal jsem se. "Třeba jako tady, určitě hezky a třeba si na nás vzpomněli, dokonce bych řekl, že určitě".

Najednou jsme slyšely velké rány. Míša nám vysvětlil, že to jsou ty ohňostroje a petardy. Škoda, že to nevidíme. Jako by nám to vyčetl z očí, vzal nás oba do rukou a šel k oknu, kde jsme všechno viděli. Byla tma a najednou se rozzářila velká barevná kola, dělalo to taky rámus. Olda měl strach, aby jsme se nelekali toho rachotu, nám to ale nijak nevadilo, vůbec jsme se nebáli. Viděli jsme všechny barvy, jaké jen jsou, zkrátka, byla to nádhera.

Ještě chvíli jsme se dívali na tu barevnou nádheru, mě držel Míša a Karmílka Alča. "Stálo to za to, viď Karmílku", řekl jsem, když jsme byli zase v domečku. "To máš pravdu, byla to nádhera a ty barvy...". Alča, Olda a Míša pak popíjeli šumivé víno a poslouchali písničky z televize.

Bylo asi dvě hodiny po půlnoci a Alča s Míšou si šli lehnout. Olda šel asi půl hodiny po nich. Já s Karmílkem jsme si ještě chvíli vyprávěli zážitky z dnešního dne, vlastně ze včerejšího,

Po Novém roce

Druhý den byl Nový rok, ten den je svátek. Míša nám udělal zase sváteční oběd ze samých dobrot. Řekl jsem mu, že když jsme se včera dívali z okna na tu barevnou slávu, viděl jsem, že je venku bílo a ptal jsem se ho, co to znamená. Míša mi vysvětlil, že je to sníh, že z nebe padá zmrzlá voda, a když spadne na zem, je všude bílo a pěkně to studí. Když pak svítí sluníčko a je teplo, sníh roztaje a je z toho voda. Nevěděl jsem, co je to zmrzlá voda, ale viděl jsem venku bílo a věřil jsem mu. Míša taky říkal, že ještě sedm dní nemusí chodit do školy, mají prázdniny. Takže byl s námi celý den od rána do večera.

K vánocům dostal Míša mimo jiné plyšové morčátko, takové to tříbarevné. Když jsem ho viděl poprvé, myslel jsem si, že mají nový přírůstek do rodiny, vypadalo jako živé. Bylo o něco menší než Karmílek. Teprve po chvíli jsme zjistili, že je to hračka. Alča nám měnila piliny v domečku, tak jsme si ho prohlíželi zblízka. Pak přinesl Míša takové prkno s kolečkama, říkal tomu skejt, posadil nás na něj a povozil po bytě. To bylo něco, nemuseli jsme běhat, byli jsme však všude. Svezl nás i do kuchyně, kde jsme dlouho nebyli, naposledy asi před týdnem při focení. Ještě chvíli nás vozil, a když byl domeček připraven, přivezl nás k němu a vrátil nás do něho. Na to se oba moc těšíme, když máme vyměněnou podestýlku, krásně to voní dřevem, tak se v ní chvilku proháníme a nakonec nám vždycky někdo přinese kolečko okurky. Dnes jsme k ní dostali i kousek mandarinky a rajčátka. Mohli jsme si vybrat, co sníme nejdříve. Já jsem si vybral mandarinku, potom okurku a nakonec rajčátko. Karmílek měl nejdříve okurku, pak mandarinku a nakonec taky rajčátko

Vždycky v neděli nás Alča váží, buď dopoledne nebo odpoledne, podle toho, kolik má práce. Olda nám pak udělá obrázky a pošle Danče, aby viděla jak se máme a jak vypadáme. Dnes to bylo trochu jinak. Alča nás sice zvážila, ale focení nebylo. Foťák měl totiž Míšův starší bratr Pavel a měl ho přinést až večer. A Olda slíbil, že nás vyfotí druhý den a Danče fotky pošle. Musíme tedy vydržet do zítřka, to bude Míša ve škole, budeme se asi fotit odpoledne. Já už nebudu asi tolik přibírat, neboť mám 960 gramů, (před týdnem jsem měl 950 gramů) a Karmílek má 690 gramů. Večer, když jsme v obýváku byli jen my dva s Oldou, tak říkal, že ty fotky pošle až v pondělí odpoledne. Pak Olda ještě někomu psal, má hodně známých lidí, co se zajímají o hvězdy, prý opravoval nějaké články a pak je posílá zase někomu zpátky. Bylo asi půl dvanácté, říkal, že pro dnešek končí a jde spát. Popřál nám dobrou noc, my jemu taky, vypnul počítač a odešel. Ještě chvíli jsme si s Karmílkem povídali a těšili se, jak si užijeme příští dny, potom jsme se schoulili vedle sebe a usnuli jsme.

Malá vada na kráse

Již pár dní jsem pozoroval, že není se mnou něco v pořádku. U dolního rtu se mi udělal takový malý stroupek. Všimla si toho Alča i Olda. Nejdříve si oba mysleli, že to mám od toho, jak jsme se s Karmílkem pošťuchovali a on mě nechtěně škrábnul. Olda se mi na to zeptal. Odpověděl jsem mu, že jsme se vůbec neprali. "Tak nevím, od čeho by se Ti ten stroupek udělal", řekl mi Olda. Bylo vidět, že mu to dělá starosti. On i Alča doufali, že se mi to za pár dní ztratí.

Ve středu psala Oldovi Danča, že si všimla toho mého stroupku a řekla, jestli by to nemohlo být z toho, že mám asi málo vitamínu C. Mám totiž jinou stavbu těla než Karmílek a proto jsem taky o něco větší než on. Poslala mu seznam potravin, kde je dost vitamínu, který mi asi chybí. Ještě říkala, že po "vitamínových přídělech" by se měl stroupek brzy ztratit. Ty potraviny byly většinou naše pochoutky. Byla mezi nimi paprika, Alča nám dala takové zelené kousky, musím se přiznat, že nám to ani jednomu moc nechutnalo, tak nám dala mandarinku. To bylo něco jiného, byla sladká a tak jsme ji s chutí snědli.

Máme se rádi

Jak čas běží, jdou dny a týdny, zvykli jsme si na sebe, že bychom jeden bez druhého asi nemohli být. A ještě něco jsem zpozoroval a sice to, že když mě třeba Míša vezme z domečku, tak za chvíli Karmílek začne nejdříve pískat slabě a pak silněji. Asi na mě žárlí, myslím si, a aby byl klid, jsem zpátky v domečku. "Co je to s Tebou, bojíš se o mě", zeptal jsem se Karmílka. "Víš, trochu se bojím, že jdeš někam pryč a já bych tu zůstal sám", řekl mi jednou. "Neboj se, víš, že nás mají oba rádi Jenže za chvilku nás oba vezme, abychom se trochu proběhli po obýváku. Tak jdeme navštívit potkánka Páju, co bydlí kousek od nás. Zastavíme se u jeho klece, chvíli si povídáme, jak se má on a jak my. Vedle Páji mají klec samé slečny potkanice. Stál jsem kousek od klece a to jsem asi neměl dělat. Najednou se po mě ohnala jedna tlapkou, asi mě neznala, možná, že mě viděla poprvé, nevím. Zato vím, že když půjdeme s Karmílkem okolo nich, tak trochu dál než u Pájovy klece.

Přeběhli jsme na druhý konec místnosti a tam mají zase větší klec samí kluci potkánci. Jsou trochu starší než Pája, tak jsme se šli na ně podívat. Míša se díval, co se bude dít. "Ahoj kluci", řekl Karmílek, "jsme morčátka a přišli jsme Vás pozdravit". Odpověděl nám největší potkan, "ahoj, já jsem Jerry a jsem v téhle rodině nejdéle a ten celý bílý se jmenuje Pišta a co Vy, odkud jste se tady vzali, už minule jsem si Vás všimnul, " ? "Víš, jsme tady teprve tři měsíce, já jsem Karmílek a tohle je můj bratránek Luisík, Alča s Oldou si nás vzali, umřel jim Rodny, prý tu byl přes šest roků, nevíš, jak je to dlouhá doba " ? "To nevím, ale jestli to byl takový šedivý samec, tak toho si pamatuji, pobíhal tu okolo naší klece. A proto, že jsem ho tu už dlouho neviděl, mohla by to být pravda, co říkáš. Vy se máte, že se můžete občas proběhnout, to nás nepustí, protože by jsme se rozeběhli a měli by dost práce nás sehnat dohromady". Slíbili jsme Jerrymu, že až nás zase příště pustí na obhlídku, zastavíme se u něho. Tak jsme ještě chvilku pobíhali, Míša nás vzal oba do rukou a odnesl do pelíšku.

Každou neděli nás Alča váží a Olda dělá fotky jak pro sebe tak pro Danču. Nebylo tomu jinak ani dnes. Alča má na vážení kulatou misku, vejdu se do ní akorát. Kolik myslíte, že vážím, přesně 1015 gramů, Olda říkal, že jsem překročil hranici jednoho kilogramu. Karmílek váží jenom 745 gramů.  

 Fotili jsme se dopoledne. Než nám Alča vyměnila podestýlku, dováděli jsme na gauči. Honili jsme se z jednoho konce na druhý. Olda hlídal, aby jsme nespadli na zem. V pelíšku bylo překvapení. "Karmílku, my nemáme piliny, podívej, jsou to takové kuličky a chrastí to". Míša na nás koukal a pak mi řekl, že se to jmenuje Jonáš a mělo by nám to vydržet déle než piliny. Trochu nám to ujíždělo pod tlapkama, ale pak jsme si zvykli.

Odpoledne, když seděl Olda vedle nás a ťukal do klávesnice, zeptal jsem se, jestli píše Danče nebo náš příběh. "Víš Luisíku, nejprve napíši Danče jak se máte a pak musím opravit čtyři články o hvězdách. Potom budu psát o Vás. No a když to nestihnu, co jsem chtěl napsat, dopíši to zítra".

Dopadlo to tak, jak říkal, asi to nestihnul a napíše o nás zítra. Musí se totiž střídat u počítače s Míšou. On píše taky příběh o Tomovi a Jerrym, jsou to seriálové postavičky a on jim vymýšlí příběhy. Jestli chcete adresu : http://animblog.mujblog.cz .

Večer ještě Olda odepisoval někomu, ale komu, jsme se nedozvěděli. Pak si s námi chvilku povídal a šel spát. Dnes jsme mu jako první popřáli dobré noci.

Noční útěk

Za několik dní jsme měli v noci takové malé pozdvižení. Co se vlastně stalo. V noci, když všichni spali, Luisík do mě maličko strčil a řekl : "vzbuď se, něco se děje". "Asi se Ti něco zdálo", řekl jsem mu. "Ba ne, jako by tu někdo ťapkal po podlaze". "Vidíš někoho, já ne", řekl jsem Karmílkoví a chystal jsem se zase usnout. Najednou jsem to uslyšel taky, slabé škrábání drápkama po koberci. "Asi máš pravdu", řekl jsem, co to asi může být.

Z ničeho nic se před naším skleněným domečkem objevil bílý potkan. "Ahoj kluci, jmenuji se Sníh a bydlím na druhé straně téhle místnosti, a co Vy" ? "My jsme morčecí kluci, Já jsem Karmílek a tenhle je Luisík, jak jste se sem dostali" ? "Víš, před chvílí jsme se trochu strkali a Zrzek vrazil do dvířek od klece, ty se otevřely a my jsme si vyšli na noční procházku a došli jsme až k Vám". Jen to dořekl, už byl u nás další potkánek, celý zrzavý. To bude asi ten Zrzek, řekli jsme si. A skutečně, postavil se před náš domeček, aby jsme ho viděli a řekl : "Ahoj morčata, slyšel jsem od Snížka, co jste zač, jak se máte, já jsem Zrzek od naproti". "Prosím Tě, kolik Vás tam bydlí". "Uvidíš", řekl.

 Neuplynula ani chvilička a před námi stál takový malý potkánek a vedle něho další, byl větší a černý. Ještě nikdy jsme neviděli takhle malého potkánka. "Počkej Karmílku, zeptám se ho jak se jmenuje". Ani jsem se nemusel ptát, protože se sám ozval. "Ahoj, jsem malá potkaní slečna a jmenuji se Betynka a ta černá potkanice je moje maminka a jmenuje se Mikina". "Můžu se zeptat, proč jste vlastně utekli" ? "My jsme ani neutekli", řekl Snížek, "když se klec otevřela, tak jsme si řekli, že taky prozkoumáme okolí jako někdy Vy, viděli jsme Vás". "No jo, ale Míša nebo Alča nás občas pouští a ve dne". "No vidíš, nás nikdy nepouští jako Vás, ty dvířka jdou volně otevřít, stačí do nich trošku strčit a je to. Oni na ně přes noc dávají kolíček, aby jsme je nevyrazili a dnes na to asi zapomněli, tak jsme tady". "Hele, já nevím, neměli by jste jít zpátky, co když se někam zaběhnete a ráno Vás bude Alča shánět" ? "Neboj, ještě se chvilku proběhneme a pak se vrátíme, přece tu nebudeme běhat do rána", řekl Zrzek. Jak Zrzek řekl, tak se stalo. Po chvilce se s námi všichni rozloučili a namířili si to do své klece.

Ráno, když Alča s Míšou vstávali, uviděli malou spoušť. Dozvěděli jsme se od něho, že mu cestou zpátky okousali asi dva papíry, Zrzek se Snížkem vylezli na malou židličku, odtamtud na stolek a tam taky okousali krabičku, v  níž měla Alča prášky na tlak a ještě noviny, co na něm ležely. Když nám Míša dával čistou vodu, řekli jsme mu, že u nás byli na návštěvě. Ani se nedivil, když to viděl na tom stolku. Tak skončila včerejší noční potkaní výprava. Díky ní jsme poznali další zvířecí členy naší velké rodiny.

Pája

Dnes odpoledne jsme byli na procházce. Zeptal jsem se Míši, jak dlouho budeme mít nad domečkem ten zelený svítící stromek. Říkal, že ještě asi deset dní, nám to nevadí. Sedneme si na jednu stranu a díváme se, jak blikají barevná světýlka. Zastavili jsme s u Páji. Byl nějaký smutný. "Co se Ti stalo", zeptal jsem se ho. "Musím Ti to říci, před dvěma dny mě Alča vzala do ruky, já se lekl a pokousal jsem ji asi dvakrát. Asi se mě teď budou bát, nevím, co se se mnou děje, někdo mi dá ruku na hřbet, já se skoro pokaždé leknu a už je neštěstí.Míša se mě taky bojí, dává mi čistou vodu a jídlo, ale nějak rychle. Asi se už neproběhnu jako Vy dnes". "Nic si z toho nedělej, třeba se to zlepší a nesmíš se tolik lekat, vždyť Ti nikdo neublíží, nemám pravdu" ? "To máš, to je fakt". Proto jsme viděli Alču jak má zavázanou ruku.

Myslel jsem si, že když mám prý váhu přes jeden kilogram, že již moc nebudu přibývat. Dnes nás Alča oba vážila. Zase jsem trochu přibral, vážím 1065 gramů a Karmílek 760 gramů. A přitom jíme samou zeleninu a ovoce jak říká Olda s Alčou. Možná je to tím, že jsem takové plemeno, které musí mít určitou váhu

 S Karmílkem se občas pošťuchujeme, ale jen tak z legrace, nijak si neubližujeme. Alča nám dává jídlo, aby v něm bylo dost vitamínů, aby mi ten stroupek, co mám na pusince, co nejdříve zmizel. Přiznám se, že mi to mizí pomalu. Olda si myslel, když to viděl poprvé, že jsme se s Karmílkem prali, ale nebyla to pravda. Naše Danča mu vysvětlila, že mi chybí vitamín C a proto mám ten stroupek. Teď jíme všechno, co dostaneme, nejraději máme mandarinky, jsou sladké a mají ten vitamín, co potřebuji. Rajčátka taky sníme, chutná nám i jablíčka. Ty sice nejsou tak sladké, ale jsou dobré.

Dnes jsme se u vážení nefotili. Olda byl na nákupu a když přišel domů, bylo skoro tma. Slíbil, že nás vyfotí zítra a hned pošle fotky Danče. Tak se těšíme na nové snímky. Večer jsme si povídali s Oldou, než šel spát, něco psal, prý kamarádovi, Danče psal odpoledne. Po chvíli jsme se s ním rozloučili, chvilku nás hladil, hlavy jsme mu strkali do dlaně (to je takový náš pozdrav) a šel si lehnout. My jsme si ještě povídali o Pájovi, musí ho to mrzet, co udělal Alče, pak jsme se natáhli vedle sebe a spokojeně usnuli.

Noví členové naší velké rodiny

Míša říkal, že se za pár dní naše zvířecí rodina opět rozroste. Potkanice Betynka má prý velké bříško a to je známka, že bude mít malé potkánky, má to být asi za týden.

S Karmílkem jsme byli zase na procházce. Zastavili jsme se u Páji. "Ahoj Pájo, jak se vede" , zeptal jsem se. "To víš, že dobře, asi tak jako Vám v téhle dobré rodině, už se mě nemusí nikdo bát, že ho kousnu, snažím se být hodný". Potom jsme byli u Betynky a ptali se jí, jestli bude mít malé potkánky. " Asi za týden, Alča mě potom přestěhuje do jiné klece, říká ji porodnice, budu tam mít klid od ostatních potkanů a starat se jen o své děti ". Zrzek mi řekl, že když čeká malé, je pak nervózní, a když se k ní někdo přiblíží, seká po něm tlapkou. Tak jsem ji popřál, aby jí děti, až se narodí, moc nezlobily. Ještě jsme se trochu proběhli a přišli k našemu domečku a čekali, až nás někdo dá do něho.

Betynka má malé

Byla ještě tma, všichni spali. Karmílek do mě strčil hlavou. " Luisíku, probuď se a poslouchej, něco se děje ". " Co by se dělo ", zeptal jsem se. Najednou jsem to taky slyšel, takové slabé pískání více hlasů, jako když píská několik malých potkanů. Když přišli Alča s Míšou a slyšeli to taky, bylo jim to jasné, Betynka má malé myšky, malá holátka, měla jich jedenáct. Alča je odpoledne přendala i s Betynkou do nové klece. Přinesla nám je ukázat, byli to takové maličké růžové válečky. Míša mi vysvětlil, že za dva měsíce budou tak velké jako malá Betynka, musí to být hodně dní, než budou tak velcí. Mají vlastně dvě Betynky, jednu maminku s maličkými a druhou malou.

Olda mi dnes říkal, že má na počítači poruchu, může dělat jenom něco, bude se to snažit odstranit, aby bylo všechno v pořádku. Řekl mi taky, že mu zatím nejdou posílat fotky poštou, jenom psaní. " Takže nepošleš Danče naše nové fotky " , zeptal jsem se ho. " Pošlu, ale asi tak za dva dny, až ho budu mít opravený ". Napíše jen zprávu Danče jak se máme a kolik vážíme. Zase jsem trochu přibral, vážím už 1125 gramů a Karmílek 820 gramů. " Víš Luisíku, dnes to bude krátké pokračování, protože musím zkusit ten počítač opravit, snad to budu umět " , řekl mi Olda. Ještě napíše vzkaz Danče. Tak se příznivci našeho příběhu na něho nezlobte, příště bude delší, děkujeme za pochopení, Luisík a Karmílek.

 Opět bydlíme vedle potkánků

" Dnes je venku smutný den ", říkal Míša, když přišel ze školy. Nevěděli jsme, co to znamená. Ráno, než jde do školy, dává nám čerstvou vodu a odpoledne nám ji zase vymění. Když jí přinesl, zeptal jsem se ho, co myslel tím smutným dnem. " Venku je už dva dny mlha, je to taková bílá tma ". Připadalo mi divné, jak může být ve dne, kdy je světlo, bílá tma. Asi to na mě poznal a tak nás jednoho po druhém vzal k oknu, aby jsme věděli, co to je. Z okna jsme viděli silnici, pak kousek louky a pak jako by se vše ztrácelo. Tak to tedy byla ta mlha, bílá tma. " Víte kluci, když je ta mlha hodně hustá, že skoro není vidět, musí jezdit auta po silnicích s rozsvícenými žlutými světly, ty jsou do mlhy, hodně pomalu, aby nenarazila do těch, co jedou před nimi. Byli jsme zase o něco chytřejší, je vidět, že se od lidí můžeme mnohému naučit a proto je dobré, když s nimi žijeme.

K domečku přišli Alča s Míšou a stěhovali nás na druhou stranu místnosti. " Nevíš Luisíku, co se bude dít ", ptal se mě Karmílek ". " Jak bych to mohl vědět ", odpověděl jsem. Koukali jsme asi moc divně, Míša si toho všiml a vysvětlil nám to. " Potřebujeme místo, aby jsme mohli odstrojit stromek a pak přijdou vedle Vás potkani a taky malé bílé myšky tak jak to bylo předtím. Museli se " odstěhovat " i potkaní slečny a Pája. Míša potom nanosil velké krabice na ozdoby, rozložil je po podlaze a s Alčou začali stromek odstrojovat. Budete se určitě divit, proč to dělají teprve teď, když už je dávno po vánocích. Alča říkala, že je škoda ho vyhodit pár dnů po svátcích a tak ho mají vždycky ještě tak do února. Je to u nich takový zvyk.

Trvalo jim to asi hodinu a půl, Olda pak vyndal kmen ze stojanu, mají zalévací. Stromek byl zas tak holý jako když ho koupili, Míša šel před dům, Alča otevřela okno, vyhodila ho do sněhu a Míša ho odtáhnul k popelnicím. Potom posbírali jehličí, aby měli čistou podlahu. A pak jsme se stěhovali na naše místo pod okno, vedle nás " přijela " klec s potkany, kterou přistrkal Míša.  " Ahoj kluci, dlouho jsme se neviděli ", řekl Pišta. " Vítáme Vás zase na starém místě, zase budeme sousedi ", odpověděl mu Karmílek. Alča pak ještě přinesla domeček s malými myškami a všechno bylo opět na místě jako před vánočními svátky.

Moje druhá návštěva

Dopoledne přišla Alča k našemu domečku a řekla : " Luisíku, paní, co prodává v zelenině měla také morče. Říkala mu  Ferda, už ho nemá asi půl roku. Byla na něho zvyklá a říkala, že by si na jiné nezvykla a proto žádné zatím nechce. Poprosila mě, jestli bych jí nemohla ukázat jednoho z Vás ". " Koho si vybereš ", zeptal jsem se. " Ukážu jí Tebe Luisi, jestli nebudeš mít nic proti ". Co bych byl proti, byla to Alči známá paní, je to jenom kousek od domu, kde bydlíme. " Nebude Ti to vadit Karmílku, když tu chvíli nebudu " ? " To víš, že nebude, vždyť jste za chvíli zpátky ". Alča vzala větší kabelku, vystlala ji teplou dekou, co má na naší přepravu, na ní mě položila a přikryla druhou malou dekou, aby mi nebylo zima. " Neboj Luisíku, za chviličku jsme tam ".

V krámku bylo teplo. Alča postavila tašku na pult a pomalu mě vyndávala. Ta paní si mě hned vzala do rukou a chvíli se se mnou mazlila a říkala mi Luisíku. Hladila mě, bylo vidět, že má morčátka opravdu ráda, jen mi bylo divné, proč tedy nechce jiné. Vždyť, když naší rodince odešel Rodny, toho měli velice dlouho, přece si vzali mě a pak Karmílka.

 Potom přišel do krámku její vedoucí a koukal, kde vzala paní tak hezké morče. Taky si mě pohladil. Alča mu řekla, kolik vážím, nechtěl tomu věřit. Byla to ale pravda. Paní mi pak dala jedno červené jablíčko. Otočil jsem k ní hlavičku a chvilku na ní koukal. " Promiň, já zapomněla, že jste dva ", řekla a dala mi druhé jablíčko pro Karmílka.

Alča pak té paní říkala, kdyby si to rozmyslela a chtěla krásné morčátko, jako máme my, že bych jí to mohl zařídit u naší Danči. " Víte, říkala jsem si, že žádné jiné nechci, ale kdyby náhodou, dám Vám vědět. Ale zatím asi ne ". V krámku bylo pro mě mnoho nových vůní. Zastavil jsem se u okurky a očichával ji. " Máš ji rád, viď ", řekla paní a dala ji Alče do ruky. " Ale paní, nemám s sebou peníze, vyběhla jsem jen tak ". " To nevadí, máte ji ode mě jako pozornost pro kluky ". Alča poděkovala, postavila na pult tašku, zabalila mě do těch dvou dek a šli jsme domů.

Doma na mě čekal Karmílek. " Tak co, jaké to tak bylo ", " bylo tam fajn těch dobrot, kdyby jsi viděl, jablíčka, okurky a to zelí, co nám tak chutná. Představ si, musí to být hodná paní, dala nám dvě jablíčka a okurku a to jen tak ". " Máš asi pravdu, asi má ráda morčátka ". Jako by Alča tušila, o čem se bavíme, přinesla nám každému kousek okurky. S chutí jsme ji snědli.

Odpolední procházka

Odpoledne nám Alča čistila domeček a dávala novou podestýlku a tak nás pustila na procházku. Olda seděl u počítače a něco psal, když jsem byl u něho, pohladil mě a já zase odběhnul za Luisíkem. Pak jsem šel ke kleci, kde bydlel Pája. " Ahoj Pájo, jak se vede " ? " Docela dobře, jsem klidný a nikoho nekoušu. Víš, stejně si myslím, že to bylo z leknutí, Alča mě brala ze shora, já se leknul a jak to dopadlo, víš sám ". Luisík se snažil vlézt do kbelíku, co má Alča slunečnice. Strčil tam jenom hlavu, bylo to pro něho moc vysoko, ještě, že ho nepřevrhnul. Já jsem šel zase pozdravit Pištu. " Ahoj Karmílku, co tu děláš ", zeptal se mě Pišta. " Jen jsem Tě přišel pozdravit a zeptat se jak se vede ". " To víš, že dobře, budeme zase sousedy, jak koukám, budeme si občas povídat jako před tím, no ne " ? " To víš, že ano, hlavně večer, když tu nikdo nebude ".

Domeček jsme měli vyčištěný, mohli jsme se opět "nastěhovat". Jako první jsme dováděli v nových pilinách, vždy to tak pěkně voní dřevem, to se musíme vždycky proběhnout.

 Večer luštila Alča křížovky. Zeptal jsem se Míši, co to je. " Je to takový časopis, kde je na každé stránce plno čtverečků a do nich se píšou různá písmenka ". " Mohl bych to vidět " ? " Luisíku, můžeš ". Vzal mě k Alče a položil na její ruku před ten časopis, jak tomu říkal. " A víš co, já Tě u toho vyfotím, jako že to luštíš Ty ". Tak a teď dělám, jak jsem chytrý, že mi to jde, co ? Poprosím Oldu, aby to dal do našeho příběhu. Ani jsem mu nemusel říkat, když to viděl, řekl, že to dnes  zařadí. " Není Ti to Karmílku líto, že nejsi se mnou na fotce " ? " Není Luisíku, fakt ne, budou ještě jiné fotky, kde budeme spolu, uvidíš.

Náš příběh pokračuje

Tak je u nás zase všechno, jak má být. Dnes přinesla Alča s Míšou počítač z opravy. Konečně bude Olda zase psát náš příběh, jsme Vám to dlužni, nebyla to však naše vina. Abychom tomu rozuměli, Olda nám vysvětlil, že byla porušena paměť, jako kdybychom se něčemu naučili a pak to všechno zapomněli. A tu paměť musel opravář vyměnit a k tomu i jiné věci. Trvalo to prý asi čtrnáct dní, pro nás to byla dlouhá doba. Tak nás aspoň Alča každou neděli vážila a Olda chodil do knihovny, aby mohl Danče poslat pozdrav od nás.

Dnes je ale všechno jinak, Olda říkal, že tam chybí ještě nějaké věci a pak už to bude jako dříve. Docela se těšíme, Danča nám může také psát a můžeme jí posílat naše fotky.

Nová kamarádka

S Karmílkem se máme dobře. Alča nám dnes měnila podestýlku a my jsme byli na obchůzce po obýváku. " Ahoj Pájo" , pozdravil jsem potkaního kamaráda. "Tak co, jak se vede" ? "Ale ani se neptej, stal se ze mě trochu morous, jak bydlím sám, nemám kamarády, Vy bydlíte spolu, Zrzek se Sněhem taky, jenom já jsem sám". "Jak to, že jsi sám, máš přece nás, můžeš k nám kdykoli přijít a popovídat si nebo ne" ? "To ano, ale mě už tak nepouští jako dříve. Jednou jsem omylem vlezl za gauč a od té doby mě pouští jen na chvilku". "Tak víš co, já se s Karmílkem u Tebe zastavíme, až nás pustí na procházku". "To by šlo, budu se na Vás těšit nebo si můžeme povídat, až budou všichni spát, souhlasíte" ? "Dobrý nápad Pájo, budeme k Tobě chodit na návštěvu, tak zatím ahoj, asi budeme muset jít do pelíšku" .

Za chvilku Nám Alča přinesla každému list čínského zelí a kousek jablíčka. S chutí jsme to snědli. Slyšel jsem, jak si Alča povídá s Oldou o paní Herinkové a o morčecí samičce. "Karmílku, že by nám Danča poslala další morčátko" ? Za chvilku nám to vysvětlila, kousek od našeho domu bydlí paní Herinková, jsou to dvě stejná jména, a ta paní taky chová morčátka, papoušky, kočky a psy, ale jen tak. Než jsme se přestěhovali oba k Oldovi a Alče, nabízela jí několikrát samičku, ale Alča prý chtěla jenom samečka a tak si vzala nejdříve mě a potom Karmílka. No a protože má dvě samičky, ta jedna bude mít prý malé, potřebovala domeček pro ni a moc prosila Alču, aby si samičku vzala.

Alča si to rozmýšlela a po domluvě s Oldou šla k té paní Herinkové pro morčátko. Za chvíli přišla se samičkou v náručí. Říkala jí Rodnynka, byla trochu zaskočená z toho, kde se tak rychle ocitla, asi jako my, když jsme přišli do nové rodiny.

Říkala Oldovi, že musí jít pro akvárko pro Rodnynku, a že ji zkusí dát k nám jenom na chviličku, než se vrátí. Tak se samička ocitla u nás v domečku. "Ahoj, jak se jmenuješ", "Říkají mi Rodnynka a budu tu také bydlet". "Já jsem Luisík a tenhle je Karmílek a kde budeš bydlet" ? "Asi vedle Vás".

Nejdříve jsme se očichávali a pak najednou, nevím, kde se to v nás vzalo, jsme se o ni začali skoro prát, aby patřila jen jednomu z nás. Byli jsme tím zaskočeni, ale nemohli jsme za to. Ještě že přišla Alča a vzala Rodnynku od nás. Asi dvě hodiny nám trvalo, než jsme se docela uklidnili a byli z nás kamarádi jako dříve. Bydlí kousek vedle nás, skamarádili jsme se a každý večer si povídáme všichni tři.

Asi za dva dny se u nás zabydlela a chová se jako by byla u nás dlouho. Co tomu asi řekne Danča, že máme novou kamarádku, třeba jí to nebude vadit, asi ne.

Dnes je náš velký den. Míša říkal, že je nám už půl roku a tak se to musí trochu oslavit. Připravil nám bohatou hostinu. Udělal nám slavnostní talíř, měli jsme tam všechny dobroty, které máme nejraději. Řekl jsem mu, jestli by neudělal taky Rodnynce. "Víš, že je to dobrý nápad", řekl Míša a připravil jí také takovou hostinu. "Kluci, moc Vám děkuji a přeji Vám všechno nejlepší". "Děkujeme Ti Rodnynko".  

 Máme narozeniny. "Luisíku, něco zkusím, Ahoj Dančo, Je to už  půl roku, co jsme od Tebe odešli, všichni nás tu mají moc rádi, určitě si na nás vzpomeneš, věříme, že ano. My na Tebe vzpomínáme často, jak se máš, co děláš a co dělají všichni naší sourozenci a bratranci. Máme taky novou kamarádku. Představ si, já už vážím 920 gramů, Luisík 1190 gramů a Rodnynka 1240 gramů. Přesto, že u Tebe nejsme, máme Tě moc rádi a Olda nám vyřizuje každý Tvůj pozdrav, měj se moc hezky".

Večer jsme spolu probírali celý dnešní den. Zeptal jsem se Rodnynky, jak sejí ten den líbil. "Byl to pro mě hezký den kluci, budeme si spolu dobře rozumět, vím to". Byla už prý skoro půlnoc, Olda, než šel spát, každému dal dobrou noc, Rodnynce taky. "Mějte se všichni moc dobře a příští pondělí bude zase další část, tak nám buďte věrní, Karmílek, Luisík a Rodnynka.

Život ve třech

Ubíhali další dny našeho společného bydlení, mého, Karmílka a také morčinky Rodnynky. Pomalu jsme si na sebe zvykali. Máme pelíšek vedle větších potkánků, bydlí tam Pišta, Jerry a další, ti mají nad sebou domeček, tam zase jsou Sníh, Zrzek a Mikina a ještě nad nimi mají akvárko malé bílé myšky. A vedle potkánků je naše nová kamarádka Rodnynka. I když nemá rodokmen, je stejně hezká jako my. Naše Danča říká, že je to hladká agutka, rozumí tomu, je to nejlepší chovatelka, jakou známe.

Má domeček kousek od nás, povídáme si s ní, a když nás Míša nebo Alča pustí na procházku, jdeme k ní, aby nebyla sama a říkáme si takové ty morčecí starosti a radosti. Vím, že nesmíme být puštěni dohromady, asi by to nedopadlo dobře. Alča to dělá tak, že nechá proběhnout nás, pak jdeme domů a potom pustí Rodnynku, aby měla taky pohyb. Proběhne se, jde k nám, řekneme si pár slov a za chvíli je ve svém pelíšku.

Míša nám slíbil, že nás vyfotí všechny tři, ale nevím, jak to chce udělat. Když to říkal, ví jak na to. Odpoledne nám řekl, jak to udělat, abychom byli na fotce všichni. Potom nás pustil, šli jsme k Rodnynce a u ní nás vyfotil. Jak se mu to povedlo, podívejte se sami :

 

 Vlevo jsem já, vedle Karmílek a Rodnynka

Tak co myslíte, povedlo se to Míšovi ? Myslíme si, že ano. Rodnynka kouká jako by nás viděla poprvé, je to ale jenom jako. Je u nás již čtrnáct dní a máme ji rádi jako by jsme ji znali dlouho.

Dnes koukal Olda na stránky Danči a řekl nám, že mají její morčinky maličké. " Dančo, přejeme Ti, aby byly všechny zdravé jako my, když jsme se narodili ". " Vidíte kluci, třeba bude mít Danča radost, že na ní myslíte ". řekl Olda.

" Luisíku, nedávno nám psal Lancíček z Přerova. Bylo to v době, kdy měl Olda PC v opravě. Říkal, že mu jeho panička čte naše příběhy. Ahoj Lancíčku, děkujeme Ti za pár řádků v odkazech, Olda nám to četl. Představ si, máme novou kamarádku, to víš možná z minulého příběhu. Koukali jsme na Tvé nové fotky, jsou moc hezké. Oba Ti moc děkujeme, že na nás myslíš, my na Tebe také, měj se moc fajn, máme nové fotky v Dančině galerii, až bude mít Tvoje panička čas, podívej se na ně s ní ".

Druhý noční příběh

Chci Vám s Luisíkem vyprávět, co se nám stalo dnes v noci. Vedle nás se zase kočkovali Zrzek se Snížkem, až  létali z jejich klece piliny. Ani nevím, proč se prali. Byla již tma, leželi jsme s Luisíkem vedle sebe, vedle nás seděl jen Olda a něco dopisoval, asi něco o hvězdách, on se v tom vyzná. Před půlnocí skončil psaní, chystal se, že vypne počítač a půjde spát, když se náhle ozvala velká rána, jako když se sype sklo. Olda nejdříve myslel, že spadlo sklo, co mají malé myšky na domečku. Když rozsvítil světlo, jeho překvapení bylo velké a nevěřil vlastním očím.

Před naším domečkem leželo na podlaze akvárko s bílými myškami, dvě byly venku, kolem bylo pár střepů.. " Co se stalo ", ptala se mě Rodnynka. " Sám nevím ", odpověděl jsem. Olda šel pro Alču do ložnice. Vůbec nechápala, jak mohlo to akvárko spadnout. Za chvíli se vše vysvětlilo.

Kluci, Sníh se Zrzkem, jak se prali a pomalu strkali do akvárka nad nimi, to se pomalu posunovalo na okraj jejich klece, až se převážilo a spadlo na podlahu. " No, ale kam dáme do rána bílé myšky ", řekla Alča. " Jedině, když přestěhujeme Rodnynku zatím do klece a myšky do jejího akvárka ", řekl Olda. " Do rána to vydrží, klec má velké mezery a myšky by jimi prolezly". Jak řekl, tak se stalo, Alča přinesla klec a oba přestěhovali myšky a Rodnynku. Asi za půl hodiny byly myšky přestěhované, pomáhal i Míša a mohli jít spát. " Kluci, co jste dělali ", zeptal se jich Karmílek. " To víš, prali jsme se ani nevíme proč, je nám líto, že myšky spadly, kde teď budou bydlet ". " Neboj, Alča něco vymyslí "

Ráno, když šel Míša do školy, Alča šla s ním a šla pro pečivo. Cestou domů se  zastavila u paní Herinkové, co máme od ní Rodnynku a poprosila jí, jestli nemá náhodou akvárko navíc a vyprávěla jí noční příhodu. Paní tomu nejdříve nevěřila, ale pak šli k ní domů a Alča přinesla akvárko jednou tak velké, co měly myšky. Ty se přestěhovaly do většího domečku a Rodnynka šla opět do svého.

Kdyby nám to někdo vyprávěl, asi bychom tomu neuvěřili. Ale všechno se událo, tak jak jsme Vám to vyprávěli. Můžete nám to věřit, je to pravda pravdoucí. Všichni to můžou potvrdit. Všem Vám posíláme pac a pusu na čumáčky, všem, kteří nás máte rádi a čtete naše příběhy.

Jaro

Míša nám říkal, že sníh, to bílé okolo domu, roztál, je konec zimy, bude jaro, bude svítit sluníčko a bude teplo. Taky nám slíbil, že nás vezme před dům, aby jsme viděli zelenou trávu. Už, aby to bylo, aspoň se budeme moci proběhnout venku, bude nás muset moc hlídat, aby jsme nikam neutekli nebo se neztratili.

Byla sobota, Míša nešel do školy, a tak nám s Alčou měnili podestýlku, takže jsme se mohli proběhnout. " Karmílku, nechoď za ten stolek s počítačem, je tam moc kabelů ". Než jsem mu to stačil říci, stalo se. " Luisíku, nevím, jak dál, je tady plno hadiček ". Míša tam musel vlézt po kolenou a dostat ho odtamtud. Pak jsme šli pozdravit Rodnynku. " Ahoj, jak se Ti vede ", zeptal se Karmílek. " Je mi tu dobře, jsem ráda, že můžu s Vámi kamarádit ". Vedle Rodnynky bydlí Pája. Žije jako samotář a začíná být nevrlý na každého, kdo jde okolo. Tak jsme běhali za sebou jako dvojčata. Najednou jsme byli oba ve vzduchu a ocitli jsme se v pelíšku. Pak se probíhala Rodnynka, taky jí čistili domeček. Byla také u nás. " Teď Vám můžu oplatit návštěvu ". "K Pájovi nechoď, mohl by po Tobě seknout, už je takový ".  Míša si jí vzal na klín a za chvilku ji odnesl do pelíšku.

Olda říkal, že naše Danča psala na svých stránkách, že jsme se po dlouhé době ozvali a poslali ji své fotky. Byla mezi nimi taky Rodnynka. Danča říkala, že je to agutka, líbila se jí a její fotku dala mezi naše. Ona ale věděla, proč jsme jí nemohli posílat zprávy a fotky.

Svátky jara - Velikonoce

Na jaře mají lidé takový svátek a říkají mu velikonoce, je to v neděli a v pondělí, ale každý rok to prý vyjde na jiné datum. V pondělí si kluci a páni si upletou z vrbového proutí pomlázku a chodí po známých děvčatech, říkají koledy a pomlázkami je šlehají, aby si vykoledovali vajíčka, kluci sladkosti.

Míša šel také dnes koledovat po kamarádkách z jeho třídy. Přišel asi za dvě hodiny a měl menší tašku a v ní byly vajíčka, čokoládoví zajíci a tak.  

 "Tak co Luisíku, líbí se Ti ta fotka" ? "Líbí se mi". Dostali jsme k jídlu samé dobroty a Rodnynka samozřejmě taky. Po obědě nás Míša vyfotil a Olda je pak poslal k večeru naší Danče, do její galerie. Řekl jsem mu, aby jí pozdravoval. Slíbil, že až jí bude psát, vyřídí jii náš pozdrav.

Dnes odpoledne jsme se oba od Oldy dozvěděli, že Lancíček má konečně taky kamaráda. Je jím jeho bratránek Roland. Psala prý o tom Danča ve svých novinkách. Olda nám vyprávěl, že Danča poslala Rolanda vlakem. "Karmílku, pozdravíme ho"?  "Můžeme to zkusit, ahoj Lancíčku, oba Tě moc pozdravujeme a naše nová kamarádka Rodnynka taky. Na její fotku se můžeš podívat v naší galerii u Danči. Aby se Ti vedlo tak, jako nám třem.

Měl jsem jet s Alčou k její kamarádce na zahradu. Dohodli jsme se na tom s Karmílkem, že dnes pojedu já a příště zase on. Bylo hezky, svítilo sluníčko, tak jsem se těšil na ten výlet. Jenže odpoledne se nebe zatáhlo a začalo pršet, tak jsme nejeli nikam. Alča mi slíbíla, že když bude po neděli hezky, to je za tři dny, tak k Ireně pojedeme, to je jméno její kamarádky. Na té zahradě má prý asi tři kočky, každé odpoledne je tam chodí krmit.

Dopis od Lancíčka

Dnes dopoledne nám Olda řekl, že nám psal Lancík z Přerova. Píše o tom, jak se k němu přistěhoval příbuzný, také od Danči, Rolandík. Lancík nám prozradil, že se vezl vlakem a na to, že mu byly dva měsíce, tu jízdu snesl výborně. Když dojel do nového domova, ani prý nebyl moc unavený. Podívejte se, jak to dopadlo a jak se u Lancíka zabydlel.  

 

 Já a malý Rolandík

Tak se Lancíkovi splnilo jeho přání, aby měl taky kamaráda jako my dva. Kdybych nevěděl, že to je Rolík, řekl bych, že je plyšový. " Lancíčku, přejeme Ti všichni tři, aby se Vám kamarádství povedlo jako nám.

Je neděle a Alča nám vyměňovala podestýlku. Běhali jsme po obýváku a občas se zastavili u Rodnynky. Míša vymyslel takovou věc. Má takové barevné čtverce z pěny, ze kterých se dají skládat různé věci. Míša z nich postavil takový tunel. Nejdříve jsme se toho báli, ale za chvíli jsme jím probíhali. "Rodnynko, až budeš venku, zkus proběhnout taky ten tunel, nic to není", řekl jsem . Byli jsme již v pelíšku a koukali na Rodnynku, jestli půjde tunelem. Nějak se jí nechtělo a tak běhala okolo.

Naše foto trochu jinak

Alča dostala nápad, že bychom se mohli vyfotit třeba s malými potkánky. Naše Betynka má totiž malé děti, jsou jim asi čtrnáct dní. Říkala, že už lezou, ale ještě nevidí. Jsou to ještě holátka, nemají ještě srst, ale už je vidět, jak budou zbarveni. Když se narodili, byly to jenom takové růžové válečky.

"Kluci, chcete se vyfotit s malými potkánky", zeptal se nás Míša. "Já bych rád, ale co tomu řeknou ti, co to uvidí", řekl Luisík. "No co, bude to trochu změna nemyslíte" ? "Zkusit to můžeme, což o to". A tak jsme se postupně vyfotili, nejdříve já a pak Karmílek s potkánky. Olda říkal, že sem umístí jen jednu fotku, nakonec jsem byl vybrán já, ale Karmílek se s nimi fotil taky. 

 

Hele, my chceme zase svojí mámu !  

Kdo jste nikdy neviděli malinké myšky, máte dnes možnost. Když vyrostou, jsou z nich pěkní potkani, jsou hodní a nekoušou, Alča má s nimi dobré zkušenosti. Mě se moc líbili, jenom piští a piští.

Alča s Míšou slíbili kamarádce, že jí jednoho z nás přiveze ukázat na její zahradu. "Karmílku, nevadilo by Ti, kdyby jsme s sebou vzali Luisíka", zeptal se mě Míša. "Ale vůbec ne, příště pojedu zase já a je to", odpověděl jsem mu. Odpoledne přišel Míša ze školy a potom jsme jeli k Alčině kámošce. Míša mě dal do přepravky a jeli jsme.

Na zahradě jsem se trochu proběhnul, ale Míša mě musel hlídat, abych nikam neutekl, když to tam neznám. Bylo krásně a teplo. Když jsme se vrátili domů, vyprávěl jsem to Karmílkovi a Rodnynce. Karmílek trochu záviděl, ale řekl jsem mu, že příště pojede on, tak jsme se domluvili.

Večer, když jsme leželi vedle sebe, vzpomínali jsme na náš první domov u naší Danči, na Lancíčka a Rolíka, aby byli spolu dobrými kamarády. Když skončil Olda své psaní, byla již skoro půlnoc. Každého nás pohladil na dobrou noc a šel taky spát.

Mějte se všichni moc hezky a buďte nám i nadále věrni.

Karmílkův první výlet

Každé ráno chodí naše Alča pro pečivo a zpátky nám vždycky přinese mlíčáky a někdy šťavnatý jetel. Podává nám to jako snídani a to si pak pochutnáváme. Taky nám říkala, že paní prodavačka, co viděla Luisíka, by chtěla vidět i Karmílka, je prý na něho moc zvědavá. "Co, Karmílku, nechceš se jít podívat ven, ještě jsi tam nebyl". "Co říkáš Luisíku, mám jít" ? "Jasně, uvidíš, bude to pro Tebe změna". Ne, že by ho Alča nechtěla nikam vzít, ale on je takový živější, když ho má na ruce, moc sebou šije.

Venku bylo hezky, sluníčko svítilo a tak vzala Alča Karmílka do náruče a odešla do prodejny, kde byla ta paní prodavačka. Od našeho domu je to kousek, Olda říkal tak pět minut. V obchodě nikdo nebyl a tak jsem se ocitnul na pultě. Chvilku jsem se rozhlížel a pak jsem se pomalu prošel na druhý konec toho pultu. Ucítil jsem známou vůni, byla to okurka, leželo jich vedle mě několik a začal je očuchávat. Paní prodavačka to viděla, vzala jednu a ukrojila mi jedno větší kolečko. Hned jsem se pustil do pochoutky a na nic jiného nemyslel. Po šťavnaté svačince jsem asi koukal, co bych si ještě dal, protože paní prodavačka přinesla červené jablíčko, kousek ukrojila a podala mi ho. Další pochoutka, pomyslel jsem si a pustil se do ní.

Potom si mě paní vzala do náruče, vůbec jsem se nebál, byla u mě Alča a ta by mě nedala nikomu, komu by nevěřila a pochovala si mě. Otevřely se dveře a vešel pan vedoucí té prodejny. Koukal na mě, usmál se a vzal mě taky do rukou. "Tvůj bráška není tak černý, viď, jsi jako kominík", řekl. Nevěděl jsem, co je kominík. "Luisík není můj bráška, je to bratranec víš". Nevím, jestli mi rozuměl, ale vypadalo to, že asi ano. Ještě chvilku jsem se procházel po pultě, paní si mě chviličku pochovala, Alča poděkovala paní za okurku, dostal jsem ji jen tak, jablíčko taky, pak mě vzala do rukou, poděkovala a šla k nám domů.

Přišli jsme domů a já to musel hned všechno vyprávět Rodnynce, jaká byla procházka a co jsem všechno viděl. "Tak co Karmíku, jaké to tam bylo", zeptal se mě Luisík. "Měl jsem se báječně, dostal jsem kousek okurky a jablíčka". Alča nám potom dala kolečko okurky každému a rozdělila mezi nás zbytek jablíčka.  

Máme narozeniny

Olda jednou vymyslel, když bude mít někdo z nás narozeniny, budeme to slavit všichni dohromady, aby to tomu druhému nebylo líto. Já je mám 23. a Karmílek 21. takže je potom slavíme najednou a Rodnynka s námi. Neslavíme to každý měsíc, naposledy to bylo, když nám bylo půl roku. Tenhle měsíc budeme mít osm měsíců, tak bude taková menší oslava, vychází to na sobotu.

Probudili jsme se do krásného dne, bylo hezky a sluníčko svítilo už od rána. Po snídani, kdy jsme měli čerstvou a šťavnatou travičku, nám všem třem Alča s Míšou vyměnili podestýlku. Když ji měnili nám, byli jsme na chvilku u pelíšku Rodnynky a říkali jí o té oslavě. "Kluci, tak Vám přeji všechno nejlepší", řekla a tak nějak divně se po nás podívala. "Neboj", řekl jí Luisík, "budeme to slavit s Tebou". "Moc Vám děkuji, ale víte, já nevím, kdy mám narozeniny". "Víš co, poradíme se s Oldou a Míšou a něco vymyslíme", řekl Karmílek. "Tak jo, a já to potom zase oslavím s Vámi". "Jasně, vždyť jsme jedna rodina".

K obědu nám Míša udělal slavnostní talíř ze samých pochoutek. Měli jsme v tom okurku, jablíčko, šťavnaté mlíčáky a trochu seníčka. Odpoledne jsme měli focení. Fotili jsme se každý zvlášť, abychom se my kluci nepohádali kvůli Rodnynce. Schválně, komu to sluší lépe.

 

 Všechno nejlepší Karmílku a Luisíku 

 

  Rodnynko, děkuji za přání

 

  Já taky děkuji za přání

Večer jsme si měli o čem povídat. "Kluci, děkuji Vám za pozvání na oslavu, byla moc pěkná", povídala nám Rodnynka. "Nemáš za co", odpověděl jí Karmílek.

Byla už tma, Olda vypnul počítač, každého z nás pohladil a šel si lehnout. Ještě chvilku jsme si říkali, jaký to byl dnes hezký den, potom se Luisík uvelebil vedle mne, dali jsme Rodnynce dobrou noc a spokojeně usnuli.

 Asi nás bude o jednoho víc

Dnes je takové divné počasí. Před chvilkou jsem to viděl z okna u Míši v náručí, pršelo a nebe bylo šedivé. S Luisíkem jsme na chvíli pobíhali po obýváku a nezapomněli jsme se zastavit u kamarádky. "Ahoj Rodnynko, tak co, jak se Ti vede", zeptal jsem se. "Docela dobře Karmílku, jen Vám závidím, že bydlíte spolu a můžete si občas popovídat. Vím, že si povídáte i se mnou, ale kdybych měla taky nějakou kamarádku, mohli by jsme si šuškat morčecí tajnosti". "To máš pravdu, my se někdy kočkujeme, ale jen tak, žádné doopravdy". "No vidíš a to Vám právě závidím, ale jen tak málo, jsem moc ráda, že tu s Vámi můžu být". "Já vím, ale nevím, jak to udělat, aby jsi měla kamarádku.

Olda občas prohlíží stránky naší Danči, co je u ní nového, jestli má nová morčátka a tak. Taky zjistil, že se Luisíkovo taťkovi a Durritce včera narodily tři morčátka, dva samečci a jedna holčička. Protože je to vrh "W" , dostali jména Walda, Wolfi  Wendy. Taky nám je ukázal. Jsou jim teprve čtyři dny.

 

 Odpoledne morčátka viděla Alča a moc se jí líbili, hlavně slečna Wendynka. Byla taková šedobílá, barvou ji trochu připomínala Rodnyho. "To by byla kamarádka pro Rodnynku, viď Oldo", ptala se ho. "Mám nápad, zkus se zeptat Danči, jestli není už zadaná, že bychom si jí vzali, kdyby nám ji rezervovala". "To není špatný nápad, zkusím to, napíši ji". Večer napsal Olda naší Danče, jestli by nebyla tak hodná a rezervovala mu Wendynku, jestli jí někomu neslíbila.

Druhý den přišla zpráva, že Wendička je ještě volná, tak že nám ji může nechat. Psala taky, že ji můžeme ubytovat s Rodnynkou, neměl by to být problém. Tohle jsme ovšem nevěděli, Olda nám to řekl, až když to bylo od Danči potvrzené. "Tak kluci, až budete mluvit s Rodnynkou, můžete jí říci, že asi za měsíc bude mít kamarádku, jestli bude chtít a já myslím, že bude".

Odpoledne se byla Rodnynka proskočit jako první a hned se zastavila u našeho pelíšku. "Ahoj kluci, jak se máte a co děláte". "Máme se dobře", odpověděl ji Luisík. "Máme pro Tebe překvapení", jestli ho chceš slyšet". "Jasně, že chci, tak povídej". "Pamatuješ, jak jsi říkala, že by jsi byla ráda, kdyby jsi měla kamarádku. Tak to přání se Ti splní, naše Danča má tři nová malá morčátka a jedno z nich je holčička Wendička. Olda ji poprosil, aby mu ji zamluvila a ona říkala, že ji můžeme mít. Má barvu skoro jako Ty, je jenom trochu světlejší. Musíš počkat asi měsíc, než bude sama jíst a pít". "Ani nevíte, jakou jste mi udělali radost, klidně to vydržím a už se moc těším, jak se budeme kamarádit jako Vy dva, už nebudu bydlet sama, je mi, jako bych dostala dárek".

Je neděle a Olda nebo Míša nás asi bude fotit a pak to pošle naší Danče do její fotogalerie. Taky nám před chvilkou říkal, že mojí mamince Fanynce se včera dopoledne narodily tři morčátka, samí kluci. "Dančo, gratulujeme Ti k těm miminkám a přejeme Ti, aby z nich vyrostly zdraví kluci ".

 

 Bratránci Luisík a Karmílek

 

 Naše Rodnynka

Můžete se podívat, jací jsme krasavci, všichni tři. Ještě pár měsíců a bude nám jeden rok.

Večer jsme si říkali, jak to bude hezké, až bude mít Rodnynka kamarádku. Říkala, že se moc těší. Alča slíbila Danče, až si pojede pro Wendičku, tak s sebou vezme Luisíka, oba dva jet nemůžeme. Moc se na něho těší, možná to bude poprvé, co se setká s morčetem, kterého před časem dala do nové rodiny, nevím. Míša je musí spolu vyfotit, aby jsme měli památku.

Nové zprávičky

Olda nám dnes četl krátkou zprávičku od naší Danči. Píše, že se moc omlouvá, nějak to nestíhá odepisovat, asi má plno starostí s novými morčátky, která se narodila před devíti dny a tak nám pro potěšení poslala obrázek Wendičky, kde je jí dvanáct dní. Má se prý výborně. Když se narodila, tak vážila 83 gramů a dnes už má 213 gramů. Rodnynka si bude muset ještě nějakou dobu počkat, než se bude moci k nám přestěhovat.

Ptal jsem se Oldy, jestli by Vám nemohl Wendičku ukázat, řekl, že ano. A tak Vám posíláme naší budoucí kamarádku, je nádherná.

 Wendička bude bydlet s Rodnynkou, Alča s Oldou říkají, že by mohly spolu dobře vycházet, budou si mít obě o čem povídat.

 

Wendička - 12 dní

Je neděle a to je u nás den, kdy nám Alča mění podestýlku. Dnes ji měnila jako první nám a tak jsme šli k pelíšku Rodnynky, aby jsme si s ní trochu popovídali. "Ahoj, včera poslala Danča Oldovi obrázek Tvojí nové kamarádky, on Ti jí ji za chvíli ukáže". "Ahoj kluci, Karmílku, docela se těším, až budeme spolu, ale na ten obrázek se těším. A jak se máte Vy"? "Ale, v noci se opět mezi sebou poprali Zrzek se Snížkem, až kolem létaly piliny, dokonce i k nám. Ptal jsem se Snížka, proč se každou chvíli perou, a víš, co mi řekl, že prý kvůli Mikince, co s nima bydlí. To jako, kdybychom se s Luisíkem prali o Tebe". "A nebylo tomu tak, když jsem k Vám přišla"? "Hmm, to máš pravdu, bylo to tak". Chvíli jsme se honili po místnosti, Míša nás hlídal. Obrázky nám bude dělat asi zítra, protože má prý vybitou baterii ve foťáku a musí ji dát nabít.

 "Kluci, půjdete do pelíšku", řekl po chvilce Míša, "máte nové voňavé piliny, tak můžete dovádět tam". Na řadu přišla Rodnynka, aby se taky proběhla a zároveň měla nově vyčištěný domeček. Olda ji měl na klíně, seděl u počítače a ukazoval ji obrázek Wendičky. Asi se jí líbil, protože slabě pískla. Potom jí pustil a ona přišla k nám. "Kluci, tak jsem ji viděla a myslím, že budeme spolu dobře vycházet". "Počkej, ještě co na to ona", řekl Luisík. "Myslím, že bude ráda, když budeme pohromadě, jako Vy dva". "Víš co, nech se překvapit a uvidíš", odpověděl Karmílek.

Taky nám přišla zpráva od brášky Lancíka a jeho bratránka Rolíka. Mají se prý moc dobře. Poslali i pár obrázků. Rolíkovi jsou dnes dva měsíce. "Tak Ti přejeme hodně zdraví a málo kočkování s Lancíkem, i když to k našemu životu patří".

"Olda nám četll Vaší zprávu v odkazech, moc za ní děkujeme a slíbil, že odpoledne Vám odepíše. Přikládá ještě Váš společný obrázek".

 

 Rolandík a Lancík

"Ať Vám to spolu vychází, jako nám a pozdravujte Pavču, Stelinku a Sofinku. Olda říká, že už ví, která je která, pozná to prý podle zabarvení. Chtělo by ho vyzkoušet, ale zatím nevíme jak". Mějte se oba moc fajn".

Noční dobrodružství

Byla skoro půlnoc a Olda se chystal, že vypne počítač a půjde spát. Ještě se zastavil u nás a Rodnynky, dostali jsme pohlazení na dobrou noc a odešel. "Kluci, ať se Vám něco pěkného zdá", přála nám Rodnynka. "Tobě taky", odpověděl jsem a natáhnul se vedle Luisíka. Vedle ní bydlí potkaní slečny Lucka s Lidkou a nad nimi Betynka s Adélkou, její dcerkou. Občas se taky kočkují, jako všichni.

Probudil mě takový divný rachot, jako když něco padá. To už na nás volala Rodnynka. "Luisíku, něco mi spadlo do domečku". Akvárko, kde bydlí je u stěny a ve výklenku má Míša papírové vláčky, říká tomu modely. No a právě dva jí spadly do pelíšku. "Víš, proč Ti tam spadly, nevím, jak se tam dostala, ale mezi nimi se prochází Betynka", řekl jsem jí. Asi to muselo být slyšet až do místnosti, kde spí Olda s Alčou, protože oba hned přišli, aby zjistili, co se děje. Alča vzala Betynku a dala ji do klece, Adélka se pro změnu procházela po své kleci. Po chvilce skončily obě v domečku. "Jak se mohly dostat ven", ptala se Alča Oldy. "To vůbec netuším", odpověděl, "nějak si tu klec otevřely" a s tím šli oba spát.

Asi za dlouhou chvíli, Alča tomu říká hodina, nás zase probudil podobný rachot. "Luisíku, slyšíš to taky", zeptal jsem se ho. "Neříkej mi, že Betynka zase utekla", řekl Karmílek. Najednou jsme jí viděli, jak okolo nás prošla. "Karmílku, zas tady mám jednu malou krabičku", volala Rodnynka a myslela tím model vláčku. "Betynko, co tu děláš a jak jsi se zase dostala ven", zeptal se jí Luisík. "Normálně, strčila jsem do dvířek a už to bylo. To už ale přišla Alča a divila se, jak to, že jsou obě zase venku. Adélka byla mezi těmi vláčky a jeden spadl Rodnynce do akvárka. Olda nepřišel, asi spal a rachot ho tentokrát neprobudil, jako před tou hodinou.

Alče chvilku trvalo, než chytila Betynku a vrátila ji domů. Adélka ani neprotestovala. Aby se to neopakovalo, přinesla Alča kolík a přichytila dvířka ke kleci, aby je holky nemohly otevřít. Ještě jim říkala, "doufám, že se do rána nic nestane", a šla si lehnout. "Tak vidíš Luisíku a pak, že se u nás nic neděje", řekl jsem.

Do rána se pak nic nestalo a my jsme mohli klidně spát. Potkani jsou chytrá zvířátka, pamatují si, když se jim něco povede, zkoušejí to znovu.

Paní Herinková, co bydlí kousek od nás (je to jen shoda jmen s naší Dančou) měla prý zájem o morčátka bez srsti - naháči neboli skinny. Ptala se Alči, jestli neví o nějakém.

Zkusila tedy zavolat Danče, jestli bude mít chvíli čas. Byla s dětmi na dětském hřišti. Říkala, že se jí mají narodit okolo příští neděle. Chvíli si povídali a dostali se taky k tomu, kdy si budeme moci přijet pro Wendičku. Nakonec se dohodli na tom, že Míša s Alčou pojedou 29. června, ale kdyby jim do toho něco přišlo, zavolají si nebo to Olda Danče napíše. Vezmou s sebou Luisíka, aby Danča viděla, jak vyrostl a aby se s ním pomazlila. "Těšíš se Luisíku", ptal jsem se ho. "To víš, že ano, neboj, vyřídím pozdrav i od Tebe a Rodnynky. Míša bude mít foťák a s Dančou nás oba vyfotí a pak to uvidíš i Ty".

Jak říká Olda, ještě uběhne hodně dní, než pojede Luisík s Alčou a Míšou za naší Dančou, aby přivezli Wendynku. Míša nebude chodit do školy, bude mít mnoho dní volna, říká tomu prázdniny. A tak, když bude hezky a teplo, bude s námi chodit ven na travičku. Už se na to moc těšíme.

Společné narozeniny 

Na dnešní den jsme se všichni moc těšili. Hned Vám prozradím, proč. Bude to  prý velká oslava. Dopoledne šel Olda do města, ale neřekl nám, kam jde. Asi za hodinu, tak té době říkal, přišel a nesl velkou bílou krabici. Přinesl nám ji ukázat, byl v ní velký dort, je to taková člověčí pochoutka. Ta pochoutka je upečené kolo a na něm je sladká pěna, říká se tomu šlehačka a je to moc dobré.

Když přišel Míša ze školy, Alča s Oldou mu přáli všechno nejlepší k narozeninám. Potom šli popřát i mě, protože mi bylo devět měsíců, Karmílkovi bylo o dva dny dříve. A aby se to prý nepletlo, tak slavil i náš Olda, byly to vlastně trojité narozeniny.

    

 Já s Míšou u slavnostního dortu

Míšovi bylo třináct roků a Oldovi, no, tomu bylo hodně a mě, jak už jsem říkal devět měsíců, byl jsem z nich nejmladší. Odpoledne mi přála Rodnynka. "Luisíku, tak všechno nejlepší". "Díky Rodnynko, neboj, budeme mít všichni tři slavnostní pochoutky, Míša mě to slíbil". A taky to splnil. Měli jsme misku plnou samých dobrot. Míša se totiž narodil na Oldovo narozeniny a to se prý u lidí moc často nestává. 

Nový přírůstek do naší rodiny 

Dnes je neděle a to nám vždycky Alča mění podestýlku a nechá nás chvíli proběhnout, ale ne všechny dohromady. Nejdříve jsme se sešli u Rodnynky. "Ahoj Rodnynko, jak se vede", zeptal se Luisík. "Ahoj kluci, vede se mi dobře a víte, že zítra už budu mít kamarádku"? "No, víme a těšíme se taky a hlavně, jak bude vypadat a jak bude velká", říkal Karmílek. "Jak by byla asi velká, jako Ty nebo já, když nám byl jeden měsíc, ne", Za chvíli jsme se vznášeli ve vzduchu a Míša nás dával do pelíšku, aby se mohla proběhnout Rodnynka. Potom nastalo vážení a Míša nám mezi tím přinesl dobroty jako kolečko okurky, mrkvičku a kousek jablíčka. A taky mlíčáky, ty máme moc rádi.

 "jak se těšíš na cestu k naší Danče", zeptal jsem se Luisíka. "Víš, že docela ano, už ani nevím, jak vypadá. Doufám, že si Míša vezme foťák a udělá nám společnou fotku, aby jsme měli nějakou památku". "Neboj, Olda mu to připomene, sám je na to zvědavý". "Zase pojedu tím, co mu lidé říkají vlak. Alča bude mít dvě přepravky, jednu pro mě a druhou pro Wendičku". "Neboj, vím, že oba jet nemůžeme, já tady počkám s Rodnynkou, až přijedete a řekneš mi, co dělá Danča a jak tě přijala". "Možná, že to uvidíš na fotkách". Ještě jsme se rozloučili s Rodnynkou, pak si chvilku povídali, natáhli se vedle sebe a usnuli.

Už jsme nespali, když přišel Míša a řekl nám, "Luisíku, připrav se, za chvíli Tě máma dá do přepravky a pojedeme na nádraží a pak k Vaší Danče, bude prý čekat na zahradě, kde má morčátka, tak se s mámou domluvili".

Bylo hezké počasí, když jsme přijeli na tu zahradu a já jsem měl trošku strach, jestli mě Danča pozná. Obě chovatelky se pozdravily a Alča vytáhla z tašky přepravku a v ní jsem byl já. "Ahoj Luisíku, Ty kluku jeden, z Tebe už je kus chlapa", říkala mi Danča a hned si mě pomuchlala.

Nechal jsem se, aby mě Míša vyfotil s mojí maminkou Fanynkou.

                                 

To bylo radosti, trochu jsem písknul, jako že zdravím Danču. Tak jsem ji konečně viděl, po dlouhé době. Tolik jsem se na tuhle chvíli těšil a chtěl jsem být v jejich rukou co nejdéle, abych si to užil. Kdo ví, kdy se zase pojedu na naší Danču podívat nebo Karmílek. Přál jsem si, aby ta chvíle trvala co nejdéle. Danča mě hladila a drbala za ušima, nezapomněla, že to mám rád.

Ještě chvíli se se mnou mazlila, potom mě podala Alče a šla pro Wendičku. Ta je malá, připadá mi menší, než jsme byli my s Karmílkem. Míša si jí pomuchlal a pak jí dal do druhé, menší přepravky. Chvíli si obě povídali o morčátkách a Míša zatím fotil jiná morčátka. Skiníky jsme neviděli, protože jsou ještě malí a Danča je má doma. Říkala taky, že s náma pojede do Teplic, musí dovézt jedné paní malé morčátko, co si ho u ní objednala.

Asi po půl hodině, říkala Alča, jsme se všichni rozloučili, Danča mě naposledy pohladila, podrbala za ušima a odešla k té paní. Bylo mi zase tak smutno, jako když jsem poprvé odjížděl do nového domova a nevěděl, co mě tam čeká. Doma se o moje zážitky podělím s Karmílkem.

Odpoledne jsme dorazili domů. Olda doma nebyl, něco vyběhával. Alča odemkla dveře a hned jsme slyšeli Karmílkovo pískání, bylo to takové vítací, byl chudák celou dobu sám, beze mě. Jen jsem se dostal do pelíšku, hned jsem se s ním přivítal a řekl mu, že ho Danča moc pozdravuje a všechno jsem mu vyprávěl.

Všichni jsme byli zvědaví, jak Rodnynka přijme Wendičku. Měly už připravený nový pelíšek. Ta ji nejdříve očuchávala a trochu ji pošťuchovala. "Asi jim to nějakou dobu potrvá, viď Karmílku", zeptal jsem se ho. "Asi ano, to víš, my jsme se taky škorpili, ale pak jsme byli kamarádi". "Neboj, zvyknou si na sebe a taky budou jako my dva". Míša ji potom vyfotil s plyšovou myškou, aby to bylo prý barevnější. Tak posuďte sami.

  

Šesti týdení Wendička, vážící 345 gramů

Tak se nám ten dnešní výlet k naší Danče vydařil, Rodnynka má kámošku jako my a už nebude sama a můžou si spolu povídat morčecí věci. Ještě se otrkává, ale zítra to bude dobré. Příště Vám bude vyprávět i Wendynka. Mějte se moc pěkně a buďte nám stále věrni, Vaši kamarádi z Aldringenu.

 Odpoledne ještě Alča zvážila Wendynku, aby mohl Olda poslat její váhu Danče, zapomněla ji zvážit, když jsme od ní odjížděli. Vážila 345 gramů. Večer si obě slečny povídali, co a jak spolu prožijí. "Budeme se o všechno dělit, jako Karmílek s Luisíkem. Víš, že jsem se na Tebe těšila. Když Olda říkal, že máš k nám přijít, čekala jsem na to každým dnem. Máme prostorný pelíšek, je z něho vidět na všechny strany, říkají tomu akvárko, a je ze skla.

Je neděle a to je den, kdy se vážíme, to už víte. A taky nás Olda nebo Míša někdy vyfotí a pošlou fotky Danča, aby viděla, jak rosteme. "Tak pojď Wendynko, budeš se dnes vážit jako první", řekl Míša. "Rodnynko, jsem zvědavá, kolik jsem za ten týden u Vás přibrala. Míša mě odnesl do kuchyně, kde měla Alča váhu". "No, Wendy, máš o 20 gramů více, to bude mít Danča radost". Pak přišli na řadu kluci a Rodnynka. Naše váhy jsou : Wendynka - 365 gramů, Luisík - rovných 1 300 gramů, Karmílek - 975 gramů a Rodnynka 1 280 gramů.

Naše sousedka asi věděla, že máme Wendičku, tak u nás zaklepala, jestli by se nemohla na ni podívat. Alča říkala, že ano, Míša, když to slyšel, vzal ji do náručí a šel za mámou k sousedce. "Ta je ale malá", říkala. "Vždyť je jí teprve sedm týdnů", řekla Alča. Paní mě hladila po hřbetě, mě se to líbilo. Za chvíli jsme byli doma. "Tak co, co Ti ta paní říkala", ptala se mě Rodnynka. "Docela dobře, dala mi kousek salátu prý ze zahrádky, byl šťavnatý. Ale pro Vás jsme taky přinesli, Míša to měl v ruce". Měla pravdu, za chvilku jsme si na něm pochutnávali.

"Ukážeme Vám naše nové fotky, které nám udělal Míša", řekla Wendynka. "Nejprve já s Karmílkem.  

  

Karmílek a já

  

  Luisík

 

 Rodnynka a Wendynka

 Tak takhle vypadám s novou morčecí rodinkou ve svém novém domově. Taky jsem si všimla, že kromě nás tu mají i potkánky, které jsem viděla poprvé. Jsou docela prima, prý se někdy perou, hlavně v noci. Časem se s nima seznámím.  To je tak asi na úvod mého vyprávění. Snad mě, milí čtenáři, vezmete mezi sebe, jako mé bratránky.  Slibuji za sebe a kluky, že příště o nás Olda napíše více. Tohle bylo takové moje první seznamování s mojí novou rodinkou. Zůstaňte nám i nadále věrni. Vaše morčecí rodinka z Aldringenu. 

Dnes jsem byla na první obchůzce po novém domově. Rodnynka mi říkala, abych nechodila pod stolek, co mají počítač, je tam plno hadiček, říkají tomu kabely, co je ten počítač propojený. Byla jsem taky u klecí, co v nich bydlí potkánci. "Ahoj kluci, já se jmenuji Wendynka a jsem tady teprve krátce, tak se chci s Vámi seznámit, jak se jmenujete Vy"? "Ahoj, já jsem Snížek a tohle je Zrzek a bydlíme tady dlouho. Taky jsme si udělali asi dvakrát výlet po obýváku, viď Zrzku". "No, to je fakt, Alča nás potom chytala".

Rodnynka mi vyprávěla všechny zážitky, které tu zažila. Alča nám mezitím vyměnila podestýlku. Najednou jsem se vznesla do vzduchu a ocitla jsem se v Oldovo náručí. Odnesl mě na gauč a tam mě pustil. Najednou stálo přede mnou tříbarevné morče. Jen mi bylo divné, že nemluvilo a nehýbalo se. Přišla jsem k němu co nejblíže, ani se nehnulo. Olda mi řekl, že je to hračka, je to plyšové, Míša má hodně takových hraček, hlavně myší. Říkají mu Teodor a Míša mě s ním vyfotil, tak se můžete podívat, jak to dopadlo.

 

S Teodorem na zádech

Za chvíli jsme výměnu hotovou a Míša nás dal do pelíšku, aby mohli piliny vyměnit zase Karmílkovi a Luisíkovi. Trochu jsem se proběhla po našem pelíšku. Musím říci, ale potichu, že mě Rodnynka tolik neprohání, jako dříve. Ani na mě tolik nedoráží. Prostě jsme se zkamarádily. Měla jsem z toho nejdříve trochu strach, že spolu nebudeme moci bydlet, ale ukázalo se, že to bylo jen chvilkové, asi mi chtěla dát najevo, kdo je tady doma. Ze začátku jsem bydlela v malém pelíšku, Teď už je to jiné, bydlíme spolu.

Luisík s Karmílkem se u nás stavili. "Ahoj holky, tak co, už se dobře snášíte", ptal se Karmílek. "To víš, že ano, začínáme si zvykat jedna na druhou", řekla Wendička. "To je dobře, už jsme se báli, že Vám to nebude spolu klapat". "Neboj, už to bude mezi námi jen dobré, viď Rodnynko" ? "Jasně, zvykáme si na sebe". Jak nám to spolu jde, uvidíte nás při svačince a posuďte sami.

 

Při společné svačince

Moje první vycházka

Míšův kamarád, se kterým chodí do školy, říkal, že by taky chtěl mít doma morčátko. Domluvil se tedy s ním, že  k němu odpoledne přijde a ukáže mu jednoho z nás, aby si mohl vybrat, kterého by chtěl, a aby nás taky viděla jeho maminka. Nemohli jsme se dohodnout, koho z nás vezme Alča s Míšou ke Kubovi, tak se ten kamarád jmenuje. Nakonec se domluvily, že vezmou Luisíka, jako US tedíka a mě, jako hladkou agutku. Až by si Kubík vybral, Olda by poprosil naší Danču, jestli by pro něho neměla morčátko. "Vydržíš to chvíli beze mě Karmílku", zeptal jsem se ho. "To víš, že jo, Luisíku, jen si klidně jděte".

Odpoledne vzala Alča Luisíka do náruče, mě zase Míša a šli jsme ke Kubíkovi. Jenže Kubík ani jeho maminka nebyli doma. "Co teď",  říkal Míša.  "Víš co, slíbila jsem paní, co prodává v zelenině, že ji ukážu naší Wendičku, je to kousek odsud". Jak Alča řekla, tak udělali. Za chvilku jsme byli u té paní. "Jé, to je hezké morčátko", říkala paní. "Já jsem slečna a jmenuji se Wendička", říkala jsem jí. Ona mě ale nerozuměla. Hned jsem se ocitla v její náručí, hladila mě a drbala za ušima. Ani jsem se nebála, byla to hodná paní. Luisík jí už znal, byl u ní již několikrát  a vždycky prý dostal něco od cesty, jako okurku, jablíčko a tak. Paní se mazlila chvíli se mnou a chvíli zase s Luisíkem, nikdo v obchodě nebyl, tak jsem se procházela po pultě. Alča řekla, že by jsme měli už jít domů, aby nebyl Karmílek dlouho sám. Paní poděkovala Míšovi a Alče, že mě přinesla ukázat a jako dárek nám dala jednu okurku a dvě jablíčka, aby jsme prý měli vitamíny. "Vidíš Wendičko, říkal jsem Ti, že nám paní něco dá", říkal mi Luisík. A tak jsme šli domů, Alča pak volala mamince Kubíka, aby se domluvily, kdy by s námi k ní mohla zajít, ale ona nebrala telefon, tak nevíme, na čem jsme. Míša říkal, že to zkusí zítra a uvidí se.

Alča nás dnes vážila. Všichni jsme přibrali. Mám pro Vás novinku, možná o tom víte. Olda nám udělal tabulku, kde jsou naše váhy od začátku, co bydlíme v téhle rodině, tak si můžete udělat obrázek, jak jsme přibývali. Každý týden v tabulce přibude řádek s novým vážením, takže je bude psát  jen do tabulky.

To bylo moje první vyprávění. S klukama jsme se dohodli, že se budeme v tom střídat, vždy každý jednou. Snad se Vám to líbilo, jako vyprávění kluků. Rodnynka říkala, že to střídání je správné. Budeme rádi, když nám zůstanete věrni i nadále. Mějte se všichni moc fajn a těšte se na náš další příběh.

Tak nám ubíhají den za dnem. Wendička s Rodnynkou se kamarádí víc a víc. Už spolu i bydlí. Ze začátku to vypadalo tak, že budou muset být každá sama, ale teď už jsou kamarádky. Občas to mezi nimi zaskřípe, ale to je u nás taky každou chvilku. 

Potkánci už neutíkají z klecí. Naposledy to bylo asi před týdnem, říkal Olda. Dlouho si svobodu neužili. Míša měl v obýváku stavebnici, nedal ji na noc do krabice. Adélka, jak se trochu opřela o dvířka klece, ty povolily a byla venku. No a nějak zavadila o ty kostky, zarachotilo to. Řekl jsem to Karmílkovi. "Hele, zase se někdo vydal na procházku, poslouchej". "No jo, máš pravdu, vypadá to na Adélku". Taky, že ano. Za chvilku si to pelášila okolo nás. Zastavila se u domečku Rodnynky a Wendičky. "Ahoj, Ty jsi tu nová, viď" ? "Jsem tu nová, bydlím tu asi tak týden, mohli by jsme být taky kamarádky, co Ty na to"? "Nejsem proti, když půjdeš okolo, můžeš se zastavit na kus řeči". Ani jsme si nestačili popovídat, najednou přišla Alča, probudil jí rachot stavebnice a Adélka měla po vycházce. Od té doby dávají na dvířka kolíček na prádlo. Alča ho tam dává již dlouho, ale večer ho tam zapomněla dát.

Vždycky, když se fotíme do našeho alba na našich stránkách nebo na stránky naší Danči, Míša vymýšlí nějaké pozadí, protože máme malý byt. Olda mu navrhnul, jestli by se nechtěl starat o focení vůbec a on souhlasil.

Dnes byla opět neděle. Alča s Míšou nám vyměňovali piliny a tak jsme se mohli proběhnout, ale ne všichni najednou. Nejdříve Rodnynka s Wendičkou. Wendička šla ke kleci, co bydlela Adélka. "!Ahoj Adélko, tak jsem tady, jak jsem Ti slíbila". "Ahoj, to jsi hodná, že jsi nezapomněla". "Adélko, mám nápad, co kdyby jsme se spolu vyfotily, co tomu říkáš" ? "A to by šlo, já bych chtěla, ještě jsem se s nikým nefotila". "To víš, že by to šlo, řeknu Míšovi a on nás vyfotí, jseš pro" ? "Tak mu řekni, budeme mít pěknou fotku".

Taky jsme se vážili, jako každý týden. Olda udělal na stránkách tabulku, kde jsou všechny naše váhy od začátku, co bydlíme v nové rodině, a tak to sem už nebude psát. Tu tabulku bude každý týden doplňovat, můžete se podívat, jak jsme přibírali.

Odpoledne si Míša připravil foťák a vymýšlel nějaké pozadí. Když si mě vzal, aby mě vyfotil, řekla jsem mu o Adélce. Usmál se, odnesl mě na gauč a šel pro Adélku. Jak to dopadlo, podívjte se, Alča nás držela.

 

Já s Adélkou

Docela se nám to povedlo, co říkáte. Potom jsem se měla fotit s Rodnynkou. "Nevadí Ti, že jsem na fotce s Adélkou" , "Vůbec ne". A tak nás Míša vyfotil spolu.

 

S Rodnynkou u šťavnaté mrkvičky

Potom přišli na řadu kluci, Karmílek a Luisík. Kluci se taky fotili spolu, slušelo jim to.

 

Olda chtěl poslat fotky naší Danče, ale pak si vzpomněl, že má počítač v opravě, tak bude muset počkat.

Druhý den se Olda díval na Dančiny stránky a zjistil, že má počítač doma. Sednul a napsal jí krátkou zprávu a poslal i naše fotky. Tak si zase s ní může psát. Olda se Vám moc omlouvá, že to nestihnul napsat už včera, měl nějakou práci s druhou částí naší stránky, s hvězdami. Slíbil, že to příště stihne, tak mu věříme. 

 Ráno přišli Míša s Alčou z krámu, kde kupují pečivo. Zastavil se u našeho pelíšku a říkal, že asi budeme mít nové obyvatelé naší malé zvířecí rodinky. Luisík se ho ptal, kdo to bude. Usmál se a řekl. „Budou to čtyři malé myšky, ale nejsou jen tak obyčejné. Mají světle hnědou srst a na hřbetě jsou pruhované, takové jsem nikdy neviděl. Paní Herinková, co máme od ní Rodnynku, jich má hodně a tak se ptala mámy, jestli by si je nevzala“. „A co na to ona“ ? „Že si pro ně za hodinu přijdeme“.

 Dopoledne šla Alča s Míšou k té paní Herinkové pro myšky. Nesli s sebou přepravku. Za chvíli byli doma. Míša mi jednu ukazoval, je malá a fakt má na hřbetě tmavé proužky. Alča jim do domečku dala seno, aby se do něj mohly zachumlat. Jsou moc živí a hbitý. „Co říkáš Luisíku, budou z nich kamarádi pro nás“ ? „Nevím, možná že ano“.